Na vlastních nohách (Sue Thomas, agentka F.B.I.)

Kapitola 12.: Pozdě...

Vše vypadalo naprosto dokonale. Ples byl v začátku, všichni byli připraveni se bavit a nejen to. Nejméně dva lidi byli připraveni udělat pořádný rozruch ve vztazích mezi kolegy.

Nathan se svojí mistrnou zkušeností předstíral, jako kdyby se nic nedělo, jen na Lucy bylo cítit napětí a očekávání.

Všichni z obou týmů seděli u jednoho stolu, všichni až na opozdilce, nepřišla ještě Sue, ani Jack s Ally.

„Už máš vše vymyšlené?" zeptala se Lucy celá nedočkavá Nathana.

„Neboj, mám, ještě potřebuju, aby všichni tři přišli a potom počkat na správnou chvíli," pošeptal Nathan Lucy, jak nejtišeji dovedl.

„Já jsem hrozně nervózní, že to nevyjde."

„Vyjde, když tak to nějak odimprovizuju," odpověděl Nathan.

„Ale..."

„Víš, co? Pojď si zatím zatančit," nabídl Nathan Lucy a odvedl ji na parket. Dělal to spíš z toho důvodu, aby ji rozptýlil, než že by o ni jevil nějaký hlubší zájem.

Zatímco spolu tančili, Lucy si všimla, že Jack i s Ally přišli, to nebylo v Nathanově plánu vůbec ke škodě. Bylo lepší, když přišli dřív, než já.

Nathan i Lucy si šli opět přisednout ke stolu.

„Chovej se přirozeně," zašeptal, ještě než si sedali.

„A kde je vlastně Sue?" podivil se Jack.

„Já nevím," odpověděla Jane. „Měla přeci nechat Angel u Tary a potom přijít."

„U nás se ještě nestavila, asi má nějaké zpoždění," odpověděla Tara, nikoho nenapadlo, že by v mé nepřítomnosti mohlo vězet něco víc, pokračovali tedy v zábavě.

Jenže já jsem se ale stále neukazovala, trvalo to půl hodiny, hodinu... už to bylo opravdu dlouho.

„Měli bychom něco dělat," pošeptala Lucy Nathanovi.

„Myslíš, že Sue už nepřijde?" zeptal se Nathan.

„Asi ne, možná se Ally polekala víc, než jsme si mysleli."

„Dobře, je čas rozjet show, až se Hudsonovi vrátí, začneme."

Lucy jen nedočkavě přikývla.

Jako kdyby to Nathan neřekl, zrovna se Jack s Ally vraceli od baru, každý s jednou skleničkou pití. Přišli až ke stolu, kde seděli agenti, sami si nesedli, ale začali si s nimi povídat.

„Víte Ally, musím říct, že Vás docela obdivuji," řekl najednou Nathan.

„Proč?" podivila se Ally.

„No, že tak dobře snášíte vše to co se kolem děje."

„A co se děje?" odpověděla Ally ještě více nechápavě.

„No tak vrátila se Sue, po těch letech a ještě k tomu s Jackovou dcerou," odpověděl Nathan.

„Co?" vypadlo z Ally a Jacka najednou.

„Vy jste to nevěděli? Angel je Jackova dcera, měl jsem za to, že se to všeobecně ví... Vid Lucy..."

„Já jsem o tom věděla..." řekla Lucy s naprostou jistotou.

„To nemůže být pravda..." pošeptal Jack, když se začal vzpamatovávat.

„Ale je, jen se podívej na její fotky, jak je ti podobná," řekl Nathan a ukázal Jackovi a Ally fotky Angel na svém mobilu.

„Ty jsi tenkrát odjel, ty šmejde..." zasyčela Ally na Jacka a vrazila mu facku.

Jack chvíli zkoprněle stál, než mu vše došlo.

„Já... já musím jít," vyhrkl najednou a rozeběhl se ven ze sálu.

„Za to mi ta mrcha zaplatí!" vykřikla Ally a také odešla, byt už klidněji, nežli Jack.

Jack si stopnul první taxi, které na ulici jelo a řekl mu jméno hotelu, kde jsem přechodně bydlela. Netušil, co bude dělat, co mi řekne, věděl jen jedno, chtěl obejmout svou dceru.

Mísil se v něm pocit neuvěřitelné radosti a zároveň vzteku. Radosti, že je Angel jeho dcera a vzteku na mě, že jsem mu to neřekla.

Přijel do hotelu, vrazil taxikářovi nějaké peníze, soudě podle jeho výrazu o dost víc, než kolik cesta stála. Vběhl do hotelu, na recepci jen ukázal odznak a řekl: „Pokoj Sue Thomasové..."

Recepční byl v šoku z Jackova odznaku a tak jen přikývl a houknul na portýra, aby Jacka odvedl na pokoj 39, přičemž mu dal i klíče.

Až potom recepčnímu došlo, že slečna Thomasová už tu vlastně nebydlí. Vydal se za Jackem, ten seděl před otevřenými dveřmi prázdného neuklizeného pokoje. Hlavu v dlaních.

„Pane agente... slečna Thomasová asi před dvěma hodinami odjela."

„Nevíte, kam šla?"

„Chtěla taxi na letiště..."

„Aha," řekl Jack a potom naštvaně praštil rukou do země. „Zas jsem to pos***!"

Recepční chvíli nad Jackem stál, ale musel se vrátit ke své práci, otočil se tedy na portýra, který stále stál u dveří: „Petře, zamkněte ten pokoj a až se tady pan agent vzpamatuje, vyprovoďte ho. Já musím zpět na recepci."

Vypadalo to, že recepční pochopil, že je tu Jack v osobní záležitosti a nehoní nějakého zločince.

Do deseti minut se Jack vrátil na recepci.

„Děkuju za pomoc," řekl recepčnímu a mířil k východu.

„Počkejte, pane... nejmenujete se náhodou Jack?"

„Ano..."

„Dítě slečny Thomasové tu pro Vás něco nechalo."

„Pro mě?"

„No, dcera slečny Thomasové se s ní hádala, že to chce předat Jackovi, nakonec na mamince aspoň vymohla, aby to nechala tady, kdybyste je hledal," vysvětlil recepční a z podplutu vytáhl obrázek.

Jack si obrázek vzal a podíval se na něj. Byli jsme na něm všichni tři, jdoucí ruku v ruce po ulici, jako tomu bylo za první noci.