Na vlastních nohách (Sue Thomas, agentka F.B.I.)

Kapitola 4.: Ozvuky minulosti

Jednou rukou jsem klíč do zámku od svého bytu a druhou na mobilu vytáčela telefonní číslo nejbližší roznáškové pizzerie. Měla jsem opravdu hlad a byla jsem příliš unavená na to, abych něco zkoušela uvařit.

„No, jen pojď Brix," řekla jsem černé fence a hned poté do telefonu dodala: „Ne, to nebylo na vás!"

Brix vešla do dveří a za ní já, přičemž jsem do telefonu diktovala mé požadavky na pizzu, měla jsem na telefonu stažený program na přepisování telefonátu, takže jsem na displeji viděla, co člověk na druhé straně říkal. Byl to docela dobrý program, hodně mi ulehčoval život, přestože občas udělal nějakou chybku.

Brix vběhla do místnosti a ulehla na svůj gauč, už měla dnes také všeho dost. Měli jsme velmi rušný den, uzavírali jsme jeden velmi složitý případ. Nyní jsem vedla celé oddělení, což byla velmi náročná práce obzvlášť co se psychiky a nervů týká.

V průběhu několika dalších okamžiků jsem se převlékla do domácího oblečení a ulehla k televizi. Dnes už jsem neměla sílu na to dělat nic jiného, než ležet u televize a pojídat pizzu.

Najednou jsem zaznamenala pohyb. Brix se na mě podívala, jestli dávám pozor a potom došla ke dveřím a opřela se do nich, aby mi ukázala, že někdo zvoní.

„Jasně, zlatíčko, už jdu," odpověděla jsem a přitom přemýšlela, že ten poslíček s pizzou přijel nějak rychle. Stopla jsem film a došla ke dveřím.

Otevřela jsem dveře a chtěla začít mluvit na poslíčka, ale místo toho jsem se zděsila a dveře zase rychle zabouchla. Chovala jsem se, jako kdyby před dveřmi stálo místo poslíčka strašidlo. Mě však ta osoba, co tam stála, vystrašila víc, než jakýkoliv bubák.

„Panebože, to byl Jack," pošeptala jsem a začala přemýšlet, co mám dělat. Budu mu muset otevřít, to vím, jen jsem najednou nevěděla, co mu řeknu.

Před půl rokem jsem zbaběle utekla z Washingtonu, abych se přesně tomuhle vyhnula. A teď tu stál za dveřmi a čekal, až mu otevřu. Dvakrát jsem se zhluboka nadechla, abych se aspoň trochu uklidnila a dveře jsem zase pomalinku otevřela.

„Ahoj Sue," pozdravil Jack.

„Co tu děláš?" zeptala jsem se.

„Přijel jsem se na tebe podívat," odpověděl Jack, já na něj jen dál strnule koukala.

„Jo, pojď dál," řekla jsem, když jsem konečně začala přemýšlet. Pustila jsem Jacka do bytu. Hned jak udělal krok dovnitř, postavila se před něj Brix a odmítala se pohnout. Podle Jackova pohledu jsem odtušila, že na něj vrčí.

„To je v pořádku Brix, Jack je přítel," řekla jsem a Brix pohladila. Ta se uklidnila a začala ho očuchávat. Brix nebyla zvyklá, že ke mně někdo chodil a už vůbec ne na pánské návštěvy, navíc viděla mou první reakci na Jacka a tak se mě snažila chránit.

„Ta je ostrá," zasmál se Jack a sednul si na bobek, aby se s Brix seznámil.

„Nemá moc ráda lidi..."

Jack se nadechoval, asi se chtěl zeptat na Leviho a potom pochopil, že to není zrovna nejlepší nápad. Levi dva měsíce potom, co jsem se přestěhovala do New Yorku, dostal mozkovou mrtvici a bohužel jejím následkům podlehl. Brix byla se mnou nově a byla úplně jiná, možná je trochu ovlivněná mou náladou a prostředím, ve kterém se pohybuji.

Dívala jsem se, jak se Jack snaží nalézt cestu k Brix, bylo to hezké, většina lidí se ji bála a nechtěla se s ní seznamovat, tohle bylo obrovské gesto.