Na vlastních nohách (Sue Thomas, agentka F.B.I.)

Kapitola 6.: Anděl radosti

Vstoupila jsem do kanceláře s Brix v patách. Následoval další šedý den běžného týdne. Poslední týdny, měsíce, skoro bych řekla, až roky měly stejné tempo, ale co. Zvykla jsem si, našla jsem si v tohle obyčejném životě své místo a důvod, proč jej žít, něco, co mě naplňovalo a to bylo hlavní.

„Dobré ráno, šéfová... nějak pozdě, ne?" řekla Jane, ihned jak mě viděla. Jo, v posledních dnech jsem chodila pravidelně o pět minut později. Naštěstí nebyl, kdo by mě kontroloval, až na občasné rýpnutí Jane.

„Omlouvám se, ale Veronique se stále nenaučila chodit včas."

„Jasně," mrkla na mě s úsměvem Jane, zrovna ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že je asi něco špatně, když se omlouvám své zaměstnankyni. Nikdy jsem neuměla být tvrdá šéfová, i když posledních pět let mě hodně změnilo.

„Něco nového ohledně vyšetřování?" zeptala jsem se.

„Zatím nic, snažíme se toho pašeráka vystopovat," odpověděl Brian.

„Dobře, když něco zjistíte, okamžitě mě informujte, je to citlivý případ, vždyť víte," odpověděla jsem rázným tónem, opět jsem byla ve své roli. Potom jsem se stáhla do své kanceláře, kde mně čekalo spoustu papírovací práce. Ten lump nám minulý týden pláchnul, nepovedla se nám jedna akce, prokouknul nás a dříve, než jsme ho chytili, utekl. Předpokládali jsme, že teď už bude za hranicemi státu a budeme mít jen štěstí, když dávno nebude v Mexiku.

Zahrabala jsem se u papírovací práce, že jsem si ani neuvědomila, jak čas běží, najednou mě Brix položila packu na nohu a otočila svou hlavu ke dveřím.

„Vstupte," řekla jsem nahlas.

Dveře se otevřely, byla to Jane.

„Sue? Neruším..."

„Ne, povídejte."

„Podařilo se nám vystopovat toho pašeráka, tedy pravděpodobně. Vypadá to, že je ve Washingtonu."

„Proč si to myslíte?"

„Jedna z tamních jednotek pracuje na případu, který má podobný vzorec."

„Dobře, zkontaktujte jej a hned, jak budete vědět, jestli jde o tu samou osobu, zavolejte mě. Pokud to bude ten samý člověk, ráda bych s tou jednotkou spolupracovala."

Komunikace s kolegy z D.C. šla hladce, což jsem se vůbec nedivila, Jane byla ve vyjednávání nejlepší. Odpoledne už jsme měli detaily jejich případu i svolení ke spolupráci.

„Dobře, Olive, pořebuji, abys na zítřejší ráno sehnala letenky do D. C.," řekla jsem naší sekretářce.

„Pro Nathana, Jane, Briana, Trevora, Priyu a pro mě," řekla jsem.

„Pojedete také?" podivil se Nathan, náš psycholog a také největší potížista.

„Ano, Nathane, někdo na Vás musí dohlédnout. Budu tam jen pro případ, kdyby se něco pokazilo," odpověděla jsem Nathanovi.

„A Olive, sežeň mi taky letenku pro Angel a zařiď to tak, aby se mnou mohla cestovat Brix."

„Ano, madam," odpověděla Olive a začala ťukat do počítače.

„Já to ted půjdu domluvit s ředitelem," řekla jsem do plénu a odešla jsem, chtěla jsem se vyvarovat dalších otázek a případného remcání, že musíme odjet.

Vyjednávání s vedením nebyl až takový problém, jako jsem očekávala, tohoto překupníka bylo potřeba chytit a jelikož už nám unikal poměrně dlouho, vedení se nemělo problém vrazit do případu hodně financí.

O dvě hodiny později jsem už jela domů, se dvěma letenkami v ruce jsem přemýšlela, jak všechno řeknu Angel.

Otevřela jsem dveře a vešla do bytu, Brix vběhla dovnitř a šla se se všemi uvítat. Najednou přiběhla Angel.

„Ahoj mami, ty už jsi doma?" řekla mi a objala mě.

„Jasně zlatíčko, dnes jsem přišla dřív a chceš slyšet proč?" řekla jsem a sedla jsem si k ní na bobek.

„Zítra pojedeme na výlet, tedy spíš poletíme letadlem..."

Angel se najednou zadívala někam za mě. Já jsem se také otočila, za mnou stála Veronique.

„Dobrý den, slečno Thomasová," pozdravila mě, jakmile jsem se na ní otočila.

„Dobrý den Veronique," pozdravila jsem jí a potom ji vysvětlila, co se v příštích několika dnech bude dít, že její služby nebudu potřebovat. S Veronique jsme se už tedy rozloučili a zůstali jsme spolu s Angel.

„A kam poletíme?" zeptala se mě.

„Do Washingtonu, to je hlavní město Ameriky. Pojedeme s ostatními lidmi z mojí práce, ty znáš přeci," řekla jsem.

„Aha, ty budeš pracovat?" posmutněla Angel.

„Možná, ale hlavně bych s tebou chtěla jít na výlet, třeba do botanické zahrady, co ty na to?"

„Jo..." řekla Angel, ale myslím si, že spíš než na botanickou zahradu se těšila na to, že strávíme nějaký čas spolu. Jelikož nás živím sama, nemám na malou Angel tolik času, kolik bych chtěla.

„Musíme se ale začít balit, vyrážíme už zítra ráno," vysvětlila jsem Angel, ta začala běhat po pokoji a radovat se ze slibovaného výletu.

Já jsem se jen usmívala, tohle malé zlatíčko mi už pět let dodávalo radost a sílu do života.

Díky okamžikům, jako je tento, jsem byla ráda na světě.