Na vlastních nohách (Sue Thomas, agentka F.B.I.)

Kapitola 13.: Ještě víc pozdě...

Jack seděl v kanceláři a předstíral, že něco dělá, bylo ještě ráno, další z těch líných dnů, kdy se neobjevil žádný pořádný případ. V takové době měli na práci věci podobné důležitosti jako ořezávání tužek a řazení kartonů podle barvy.

Jack byl ale rád, potřeboval čas na přemýšlení a tyto volné dny mu jej poskytovaly. Byly to již dva týdny od toho osudného plesu a od Jackova zběsilého a zbytečného úprku na hotel. Od té doby se ještě nesnažil mě zkontaktovat, ne že by se bál, nebo by se na mě a Angel, svojí rodinu vykašlala, ale jeho život se právě zmítal v uragánu a on měl pocit, že sis jej potřebuje nejdřív urovnat, než nás do něj vtáhne. Bylo to asi správné rozhodnutí.

Zatím se Jackovi podařilo rozejít s Ally, lépe řečeno, Ally mu ještě téhož večera sbalila všechny kufry a vyhodila ho z bytu, z jeho bytu. Od té doby se s Ally jen dohadovali.

Těžko říct, jestli byl Jack rád, určitě byl rád, že jeho život směřoval k Angel, ale velmi ho mrzelo, že při této cestě musel ublížit Ally.

Najednou, uprostřed práce Jackovi zazvonil telefon, nejdřív se podíval na display, vypadalo to na hovor odněkud z venku budovy, na přímou Jackovu linku, to se moc často nestávalo. Většina hovorů šla přes recepci.

Zvednul telefon a představil se do něj.

„Dobrý den, Jacku, tady Nathan ze Suina týmu," představil se hlas na druhé straně.

„Děje se něco?" zeptal se Jack, protože tušil, že by mu Nathan nevolal jen tak.

„Ano, asi bych Vám to neměl říkat, ale včera večer někdo unesl Angel."

„Cože?" vyhrkl Jack.

„Někdo unesl Angel," zopakoval Nathan trpělivě.

„Ví se něco? Co Sue?"

„Sue se nic nestalo, ale špatně to nese..."

„Jedu tam," řekl Jack, praštil s telefonem a vstával ze židle.

„Co se děje Jacku?" divil se Bobby.

„Někdo unesl moji dceru."

„Angel?" vyhrkla Lucy.

„Ano, jedu do New Yorku, až někdo potkáte Teda, vysvětlete mu to," vysypal ze sebe Jack a už utíkal ven z budovy, v ruce telefon, volajíce taxi.

Téhož dne v pět hodin odpoledne přicházel Jack před dveře mého bytu, přesně tam, kde bydlela před osudnými šesti lety.

Ve chvíli, kdy měl dveře na dohled, spatřil dva agenty stojící před nimi, ukázal jim jen odznak, aby mu dovolili vstoupit.

Uvnitř jako první uviděl Jane a Trevora, kteří seděli u stolu, při notebooku, s mým napíchnutým mobilem. Šlo o klasický postup při únosu. Až jako druhé si všimnul mne.

„Sue..." zašeptal. Sotva jsem dokázala vstát a vrhla jsem se mu do náruče.

„Angel..."

„Já vím," odpověděl mi. Uvědomil si, že teď by měl být ten silný, že se nesmí hroutit.

„Neboj, jsem u tebe, držím tě..." šeptal, když jsem na něj podívala.

„Jak se to mohlo stát? Jak..." odpověděla jsem a zavrávorala

„Pojď si sednout," řekl Jack a skoro mě odtáhl na gauč.

„Já jsem jen šla nakoupit a Angel tu nebyla..." znakovala jsem, přičemž mi z očí stýkaly slzy.

„Ty za to nemůžeš..."

„Můžu, můžu. Měla jsem tu nechat Brix."

„Nepřemýšlej o tom takhle, utrápíš se. Teď je potřeba, abys byla silná, až Angel přivedou,"

odpověděl mi Jack, znala jsem všechny tyto oblbovačky, které jsme opakovali při každém únosu, ale stejně mě jeho slova uklidňovala. Stačilo, že je říkal on.

„Jedla jsi něco?"

„Nemám hlad..."

„Musíš jíst, musíš být připravená, až Angel najdou," odpověděl Jack. Než jsem stihla cokoliv namítat, ozvala se Jane: „Od večera nic nejedla."

„Tak si tu lehni, já něco uvařím," odpověděl mi Jack, přičemž mě položil na gauč.

Za půl hodiny mi přinesl talíř s těstovinami a sýrovou omáčkou. Všechny moje protesty byly zbytečné. Musela jsem aspoň kus sníst.

Potom mi opět nabídl náručí, do kterého jsem se skulila.

„Měla by ses vyspat."

„Nemůžu spát, musím být vzhůru, až ostatní na něco přijdou."

„Ne, musíš spát. Já tě probudím, slibuji..." odpověděl mi Jack.

Ať tak nebo tak, nemohla jsem spánku vzdorovat příliš dlouho. Jackova teplá náruč a ticho všude kolem mě po nekonečných hodinách bdění ukolébalo ke spánku.