Na vlastních nohách (Sue Thomas, agentka F.B.I.)

Kapitola 18.: Táta

Seděla jsem na chodbě v nemocnici, na klíně mi ležela Angel a spala. Nabízela jsem jí, že může jít domů, že zavolám Veronique, aby ji pohlídala, ale Angel odmítla. Nedivila jsem se, potom, co si zažila, mě prostě nechtěla opustit. A tak tu v nepohodlí ležela částečně složená na lavičkách a částečně na mém klínu. Nebylo to sice pohodlné, ale myslím, že z nás dvou dopadla ještě dobře.

Bylo už pozdě večer, kolem liduprázdno. Před několika hodinami Jacka odoperovali a převezli na pokoj, před kterým jsme stále seděly.

Najednou mi Brix položila packu na nohu, ano i ta tu byla. Hrdinka dnešního dne. Podrbala jsem jí a podívala se směrem, kam se koukala, chodbou přicházel Nathan.

„Ahoj," zašeptal.

„Jak ti je?"

„Mě dobře."

„A co Jack?"

„Je po operaci, jeho stav prý není nijak vážný, ale ještě se neprobral."

„Byla už jsi za ním?"

„Ne, i když jsem ukázala odznak, doktoři mi řekli, že mě tam nepustí, dokud se úplně neprobudí z narkózy. Nevím proč."

„Asi se bojí, že bys ho mohla nějak rozrušit, když by přicházel k sobě," odpověděl Nathan. „Člověk je v takové chvíli daleko zranitelnější."

Neodpovídala jsem, opřela jsem hlavu o zeď a zavřela oči, byla jsem hrozně unavená, dnes to byl dlouhý den, navíc jsem předešlé dny skoro nespala. Ale musela jsem tu počkat, dlužila jsem to Jackovi. Ohrozil svůj život pro mojí dceru... naši dceru.

Najednou jsem ucítila cizí ruku na mém rameni, ani jsem se nelekla, byla jsem zvyklá, že se lidé takhle dožadovali mé pozornosti.

Otevřela jsem opět oči, přičemž jsem trochu zaklepala hlavou. Zaměřila jsem svou pozornost na Nathana, který mě budil.

„Chtěl jsem se ti omluvit, za tuhle epizodu můžu patrně já... neodhadl jsem, jak se bude Ally chovat," řekl mě zarmouceně, patrně ho to tížilo na srdci. Občas své činy přehnal, ale pravda byla, že nikdy se mu to ještě nevymklo tak moc.

„Asi mě nesnášela víc, než jsme všichni tušili."

„Každopádně promiň, byl jsem ten, který to vše odstartoval a mrzí mě to."

„To je dobrý, nemůžeš za chování cizích lidí. Nechci, aby ses tím trápil..." odpověděla jsem. Při posledních mých slovech Nathan otočil hlavu, ze zvyku jsem se podívala také tím směrem, chodbou k nám přicházel doktor.

„Mám dobrou zprávu, slečno Thomasová," řekl doktor, jakmile byl v dohledu.

„Jack už se probudil a údajně se cítí natolik v pořádku, abyste s ním mohla mluvit."

„Děkuju," odpověděla jsem doktorovi, který podle jeho slov myslel, že s Jackem povedu výslech.

„Ale dávejte pozor, abyste ho příliš nerozrušila..." dodal ještě a zase odešel do doktorského kutlochu.

Pomalu jsem se pohnula a tím probudila Angel.

„Mami..." pošeptala.

„Miláčku, Jack se probudil, já se na něj půjdu podívat a nechám tě tu s Nathanem, jo?" zeptala jsem se Angel. Při nejhorším bych ji musela vzít s sebou, ale nechtěla jsem už z toho důvodu, že jsem nevěděla, v jakém je Jack stavu.

Opatrně s trochou strachu jsem otevřela dveře od jeho pokoje.

„Ahoj Sue," řekl slabě.

„Jak ti je?" zeptala jsem se hned, přičemž jsem šla k němu. Nevypadal tak hrozně, jak jsem se bála. Měl celé rameno zavázané a ruku dalšími obvazy přivázanou k hrudníku, aby s ní příliš nehýbal.