Some faulting girl II. ✔

94.-Když dáte někoho přes pusu, objeví se Moody

Pohled Skyabelle

Procházela jsem po školních pozemních, když byl ještě sníh. Měla jsem na sobě oblečený vínový kabát, který mi sahal až po kolena a zapínal se velkými bílými knoflíky. Pod teplým kabátem jsem měla zelené džíny. Nohy mi hřály teplé sněhule. Vlasy jsem měla rozpuštěné, ale aby mi na hlavu nesněžilu, před tím než jsem opustila Bradavice, nasadila jsem si kulich.

,,Sky," pozdravil mě člověk, který očividně má hodně odvahy a asi i drzosti, že mi dobrovolně leze na oči.

,,Ale ale," zakroutila jsem nevěřícně hlavou. ,,Jak je možné, že potkávám tebe, Egomíre, potřebuješ další facku, že mi chodíš na oči?"

,,Zase vtipná Skyabelle," zazubil se tím svým způsobem, což dost napovídalo tomu, že už má zase ego ve hvězdách a že asi není v dohledu Fred, od kterého by jistě dostal nakládačku.

,,Proč se s tebou vlastně bavím?" zeptala jsem se spíše sama sebe, otočila jsem se k němu zpátky a vydala jsem se jinam. Jenže to se mi tak úplně nepovedlo.

,,Počkej ještě," zastavil mě tím, že mě chytl za paži. ,,Chci ti něco říct," naklonil se ke mně a tlumeným hlasem mi pověděl toto: ,,Vím, jak otevřít to vejce."

Zasekla jsem se. Úplně jsem zapomněla na to, že druhý úkol bude už za měsíc, a já pořád nevím, co s tím vejcetem. Jenže dozvědět se to od Diggoryho? A potom mu něco dlužit? Myšlenky mi míhaly v hlavě rychleji než rychlostí blesku. Ale neustále dokola jsem si opakovala jedno: ,Nezaprodat se Diggorymu."

,,Já to vím taky," zalhala jsem a snažila jsem se tvářit, co nejdrůvěryhodně.

,,Vážně?" pozvedl obočí a bylo na něm vyloženě vidět, jak mi nevěří jako Voldemortovo nos mezi očima.

,,Jasně," odvětila jsem prostě a založila jsem si ruce na prsou. ,,Tys to snad nevěděl od prvního dne, co jsme to vejce ukradli?"

,,Vážně, to víš?" ujišťoval se a já přikývla.

,,Jasně," zopakovala jsem svoje tvrzení a v hlavě jsem snažila vymyslet něco, co by mohlo fungovat. ,,Musíš ho dát pod vodu."

Vyhrkla jsem, protože to bylo to jediné, co mě napadlo. Napadlo mě to, protože jsem toho Rumunského ostrozubího zahnala právě vodou. Modlila jsem se, aby to mělo alespoň nějakou souvislost, protože jsem před ním určitě vypadala jako největší idiot v Anglii.

,,To to vážně víš!" vykřikl nevěřícně. ,,Já věděl, že seš geniální, ale že takhle, to jsem nečekal."

Asi jsem se v první chvíli tvářila jako ten největší debil, ale hned na to jsem zase bezvadně hrála svojí roli.

,,Potřebuješ ode mne ještě něco, Diggory?" odfrkla jsem otráveně a chystala jsem se odejít. V bílém sněhu jsem zahlédla jedno z Weasleyových dvojčat a hádala jsem, že hned za ním bude to druhé.

Cedric si jich asi nevšiml, protože mi v mém pokusu utéct zase zabránil. ,,Pojďme si promluvit... o nás."

,,Okamžitě mě pusť!" zaječela jsem hystericky a máchala jsem sebou, aby jsem svou ruku uvolnila. Jenže to už to zpozorovali Weasleyovi, což znamenalo velkou bitku.

,,Co si to dovoluješ?!" vyštěkl na toho hnědovláska jeden z Weasleyů, odhadovala jsem Freda. ,,Po tom všem?! Jak si dovoluješ na ní sáhnout ještě, když to nechce?!"

,,Zrovna, ty drž klapačku, Weasley," sykl na něj Cedric Diggory. ,,Copak nevíš, co se povídá?"

,,Co se pro merlina povídá?!" nechápal Fred a propaloval ho vražedným pohledem.