Forwood Story [FF TVD]

15.kapitola

Netrvalo nám ani pár hodin abychom vše připravili. Dřevěné kůly, granáty se sporýšem, dřevěné kulky do zbraní a mnoho dalšího. Museli jsme být pořádně vyzbrojeni. Nevíme co všechno má Marcus v arsenálu a tak jsme počítali se vším.

Když bylo všechno připravené vyšli jsme z domu odhodlaní, že tohle zvládneme. Šli jsme na náměstí. Potřebovali jsme na sebe nějak upozornit, tak jsme se snažili být, co nejvíce nápadní. Všichni jsme ovlivnili několik lidí a zakousli se do nich. Věděli jsme, že to zabere. Za několik málo minut jsme viděli několika početnou skupinku upírů v čele s Marcusem. 

„Zase vy?" zasyčel.

„Neříkal jsi, že chceš trochu vzrušení, když nás budeš zabíjet?" zeptala jsem se šibalským úsměvem na tváři a upíří rychlostí jsem se přemístila kousek od něho. Zamyšleně se na mě podíval.

„Nečekal jsem, že to vezmete takhle. Jsi si jistá, že na nás máš?" zeptal se s pošklebkem.

„Jo mám," svojí rychlostí jsem dvěma jeho upírům vrazila kolík do srdce. Jeho výraz se nezměnil.

„Tím, že mi zabiješ dva upíry nic nezískáš," řekl se smíchem a dal si ruce křížem na hruď.

„Dva ne, všechny," řekla jsem a v tu chvíli všichni mí přátelé se začali přibližovat ke skupině a začali zabíjet jednoho po druhém. To Marcuse už trochu znepokojilo a křikl : „No tak! Na ně!"

Během chvilky začala bitva mezi upíry, přímo na náměstí Mystic Falls. Zabodávali jsme kolíky do srdcí několika upírům, házeli jsme granáty se sporýšem a stříleli dřevěné kulky z pistolí. Polovina Marcusovi "armády" padla. Ostatní společně s Marcusem někam zmizeli. Nečekala jsem, že se tak rychle vzdá, nikdo z nás. Ale byli jsme rádi, že je pryč i když jsme věděli, že nebude zas tak daleko.

Všem upírům, které jsme zabili jsme sundali prsteny, přívěsky a podobně, co jim pomáhalo chodit na slunci. Během vteřiny na náměstí nic nebylo. Jen menší smrad. Všichni jsme se začali radovat. Tyler ke mně přišel, objal mě a políbil.

„Jsi nejlepší," řekl.

„Co to jít zapít. Alespoň část vítězství," řekla jsem. Všichni se mnou souhlasili. Všimli jsme si, že několik lidí vyšlo z domů a rozhlíželi se kolem.

„Je pryč!" zakřičela jsem. Viděla jsem, jak se lidem vytvořil úsměv na tváři. Zamířili jsme domů. Věděla jsem, že Marcus není na dobro pryč a že se s ním ještě setkáme, ale při našem štěstí si dá chvíli pohov.

Za několik týdnů možná i měsíců se stalo něco, co jsem nikdy nečekala. Někdo zaklepal na dveře mého domu. Stál tam Klaus.