Forwood Story [FF TVD]

17.kapitola

Když Klaus skončil s líčením plánu, rozhodli jsme se jít tam kam nám řekne. Sice se to několika lidem, zvláště Damonovi nelíbilo, ale mě to připadalo jako dobrý nápad.

„Jsi si jistá, že to uděláme?" chytl mě Tyler za ruku.

„Jsem, nic lepšího nemáme. A pak se ho zbavíme jednou provždy."

„Jo dobře no ale," nedořekl to.

„Tylere, nemusíš žárlit. Vždyť vidíš, že má zájem spíše o Katherine než o mě. To už skončilo, jasný." Tyler jen přikývl.

Podle Klausovích informací je teď Marcus někde v Evropě. Takže jsme si všichni sbalili potřebné věci a zbraně a vydali se na letiště. Měli jsme soukromé letadlo. Všichni jsme nasedli a během několika minut jsme se ocitli ve výšinách, o kterých se nám jen může zdát. Let trval několik hodin. Když jsme byli tak v půlce cesty měla jsem nesmírný hlad. Ale ne na normální jídlo, ale na krev.

"Sakra!" řekla jsem si pro sebe potichu.

'Musím to vydržet, prostě musím.' okřikovala jsem sama sebe v duchu.

Dívala jsem se z okna letadla, ale nic jsem neviděla. Byla už tma. Viděla jsem jen černo. Nejspíš jsme letěli nad oceánem. Tyler vedle mě usnul. Bonnie s Jeremym si spolu povídali. Elena se Stefanem a Damonem to samé. Matt a Katherine spali. A Klaus, toho jsem nějak neviděla, ale za pár minut jsem zjistila, kde je. Sedl si naproti mě do malého bílého křesla a usmíval se.

„Co chceš Klausi," řekla jsem nevrle.

„Máš hlad," řekl. "Vidím to na tobě."

„Dej mi pokoj Klausi," skoro jsem vyštěkla. Pak jsem si všimla, že v ruce drží sklenici s červenou tekutinou. Krev. 

,,Tak jo, v tom případě si tohle vypiju sám. Mám tady toho hodně," řekl a už se chystal vstát. Chytla jsem ho za ruku a podívala se na tu sklenici s krví. Podal mi ji.

,,Díky," řekla jsem a okamžitě se napila. Krev mi stékala do krku a cítila jsem, jak mi proudila do žil. Nebylo jí moc, ale lepší než tu sedět a koukat hladově po ostatních.

Asi za dvě hodiny jsme přistáli. Vystoupili jsme z letadla a všechny nás ofoukl teplý vánek. 

,,Kde jsme?" zeptala se Elena.

,,V Bulharsku," odpověděla jí Katherine. Její výraz se náhle změnil. Byla doma. Ve svém rodném domově.

Vyšli jsme z letiště a zamířili k autu. Jednoduše řečeno k limuzíně. Všichni jsme nasedali a vyjeli kamsi do neznáma. Nijak zvlášť jsem nesledovala cestu, byla jsem dost unavená. Najednou auto zastavilo.

,,Jsme tady," řekl Klaus a vystoupil z auta. Všichni jsme se vysoukali z té obrovské plechovky a zůstali stát jako opařený. Před námi se tyčil palác. Ne palác ale hrad. Nebo alespoň mě to tak připadalo. Velká kovová vrata obepínala celý areál toho obřího domu a chránila ho před nezvanými hosty. Přes zeď nešlo vidět víc než jen špičatá střecha. Celý dům osvětlovaly malé lampy, které byly zabudované v zemi. Kolem dokola byl živý keř a po zdech rostl břečťan.

Před bránou stáli dva svlanatí muži v černých oblecích a na tváři měli kamenný výraz.

Nezmohla jsem se ani na slovo.