Together | Marcus & Martinus | Dokončeno

Kapitola 23.

Jen co jsme rozpojili naše rty, v mém břiše přestali poletovat motýlci. ,,Já... " vydechl Marcus. Sklopila jsem zrak. ,,Bylo to krásné" špitla jsem a očkem se na něho podívala. Vlasy do všech stran, kvůli tomu že si je furt prohraboval, na rukou pár prstýnků, vystupující lícní kosti a tmavě hnědé až skoro černé oči, které si mě prohlížely. Usmál se a já taky. ,,Ale raději zapomenem na všechno ano? Na ty žertíky a tak... A možná aji na tohle. Nikdy na to nezapomenu, ale já tě beru jako kamaráda" špitla jsem. Kus srdce mi odpadlo, že jsem řekla takovou kravinu... Celý zblednul, jenom přikývl, potom vstal a odešel. Netušila jsem co mám dělat. V hlavě mi poletovalo tisíce otázek a já na ně nemohla najít odpovědi. Podívala jsem se na hodiny, které ukazovaly pět hodin. Došla jsem do koupelny, kde jsem si sundala všechno oblečení a vzala si na sebe jenom župan. Potom jsem šla k bazénu a tam odhodila župan. Skočila jsem šipku do vody a dávala si několik délek. Ve vodě se mi dobře přemýšlí. Sousedi na mě vidět nemohli a nikdo jiný taky ne.

Dobře... Dobře... Tak že jsme se políbili, ale to se stát nemělo. Ale stalo se... Já k němu nemůžu nic cítit, to přeci nejde. Jsem tu jenom na prázdniny a pak frčím do Londýna a vztah na dálku je něco strašného. Takže se musím chovat, jako kdyby se nic nestalo a nebudu to řešit. Bude to strašné i pro mě a asi i pro Marcuse, ale tohle je přeci nejlepší řešení...

Šrotovalo to ve mně, že jsem malém narazila do okraje bazénu. Bublinky byli kolem mě, vždy když jsem upustila z pusy vzduch. Když jsem otevřela oči, viděla jsem jenom modrou barvu a své ruce, které byly rozmazané. Všechno okolo mě bylo rozmazané. Voda okolo mě cákala a já si připadala ve svém živlu. Už od malička mám ráda vodu a vždy v ní dovádím, dokud mi není zima.

,,Zlatíčko jsme doma!" uslyšela jsem tátuv hlas. Rychle jsem vylezla z vody a obvázala si kolem sebe župan. Doufala jsem, že neuvidí můj škrabanec na noze. Došla jsem domů a zamířila do pokoje se převlíct. Vybrala jsem si šedé tričko na kterém byl jednorožec černé tepláky.

,,Ahoj tati a Mio" usmála jsem se. ,,Jak jsi se měla, co pak si dělala?" zeptala se Mia. Fajn. Opravdu ji nebudu říkat, že jsme měli dům od toaleťáku, že jsem si malém zlomila vaz a že jsem se líbala s Marcusem...

,,Ehm.. Dobře a byla si zaběhat a zaplavat. A co vy?" zeptala jsem se a vzala si jablko. ,,Ale jo, šlo to. No znáš to, práce" usmála se Mia. ,,Na víkend přijede moje sestra s klukama. Tak je aspoň poznáš" řekla a sedla si k taťkovi do obýváku. ,,To se na ně moc těším" usmála jsem se. ,,Můžu vzít Blacka ven? Jako můžu se sním projít?" zeptala jsem se. ,,Jo to můžeš, ale ať ti neuteče" usmál se taťka. Šla jsem si pro vodítko a připnula ho Blackovi. Před očima se mi vybavil první den tady v Norsku. Stekla mi slza po líci a já ji rychle utřela. ,,Tak pojď zlato. Dneska byl opravdu dlouhej den" pousmála jsem se na Blacka.

Šli jsme uličkami a já netušila kde jem. Nejspíš jsem se ztratila. Tak moc mě mrzelo co jsem řekla. ,,Blacku nevíš kde jsme?" jenom vyplázl jazyk a dál pokračoval v cestě. Hlavu jsem měla svěšenou a nevnímala ostatní svět. Sedla jsem si k nejbližší lavičce.

,,Bože! To se nikdy nemělo stát" zavzlykala jsem. ,,Ellie?" oslovil mě někdo. Trhla jsem sebou a podívala se na Martinuse. ,,Co tu děláš?" otřela jsem si rukou líce. ,,Šel jsem se projít. A jak vidím, tak ty taky" pousmál se a pohladil Blacka. ,,Co se děje?" přitáhl si mě do objetí. ,,Marcus ti to neřekl?" posmrkla jsem. ,,Ne. Přišel domů celý bledý. Nemluvil a zamčel se v pokoji" řekl. Znovu mi začali téct slzy. ,,Sakra. Co se tady děje?!" vykřikl tak, že jsem sebou škubla. ,,Ty na mě neřvi! Kvůli tobě a tvého bráchy, který se aspoň omluvil, mám přes záda modřinu a na noze škrábanec, jako kdyby mě něco napadlo!" křikla jsem na něj. ,,Promiň" špitl. ,,Už je to vpohodě. Ty si mě a Marcuse chtěl nechat samotného že?" zeptala jsem se. ,,Jo. Chtěl jsem se taky omluvit, ale nechtěl jsem vás rušit, nebo tak něco. Moc mě to mrzí" řekl a pohladil mě po zádech. ,,Já se ti taky chci omluvit, neměla jsem vás fotit a ani jsem nechtěla říct něco tak hnusného. Ale bylo by lepší, kdyby jsi mě a Marcuse příště nenechal sám" posmutněla jsem. ,,A řekneš mi teda co se stalo? Z Marcuse jsem nic nedostal" řekl a zadíval se někam před nás, já měla pohled zabodnutý v zemi.