Čas slunce a obilí

1.

Světlá místnost plná bavících se lidí. Prostředí se nezdá být povědomé, ale ve snovém opojení má pocit, že to tu zná. Se svou partnerkou sem přijela na oslavu, sice neví čeho, ale to je celkem nepodstatné, hlavně, ať se mezi tolika lidmi neztratí. K nádherné dívce, k níž vážou Ninu falešné snové vzpomínky, střídavě přichází několik lidí a vítají ji. Niny si nikdo nevšímá, nikoho tu nezná, ale o to klidnější může být. Vypadá to, že si dívku odvádí ke stolu.

„Klidně běž napřed, broučku, já tě pak najdu. Zkusím sehnat něco k pití, je tu celkem horko."

Nina se vydává kamsi mezi další lidi, proplétá se mezi nimi a hledá barelový automat na pitnou vodu. Je to poprvé, co se svou milovanou dívkou takhle někde je. Jak tak však kličkuje mezi davy lidí, tam a zpátky, nabývá pocitu, že se trochu ztratila. Došla až kamsi před budovu, kde poblíž parkoviště stojí okrasné kamenné jezírko s bílou soškou lva chrlícího vodu. Jak to ve snech bývá, zmatená a zkreslená realita dává vzniknout přeludům a halucinacím. Nina se zadívala na hladinu, a náhle prodělala vidinu.

Vidí svou milovanou dívku, jak s ní flirtuje nějaký cizí mladík. Nina by na chlapce reagovat neměla, je přece na dívky, ale místo toho se s ním začne líbat, věší se po něm, a vypadá to, že se schyluje k fyzické nevěře. Nina je vyděšená a zmatená – jak by ji její dívka mohla podvést, ještě navíc s mužem? Z vidiny dokonce vyplývá, že toho mladíka zná dívka už dost dlouho, rozhodně ho nevidí poprvé, a co víc, teď jí sahá na břicho – je těhotná. Plánovaně těhotná. Jako kdyby to byl její vyvolený, ale vždyť její dívka přece...

Nina zoufale utíká zpět do budovy, za každou cenu chce svou dívku najít. Nevěří, že by to byla pravda, určitě to byla jen hloupá snová halucinace, pouhý přelud... ale jak tak stojí a rozhlíží se po lidech kolem sebe, náhle svou milovanou skutečně zahlédla – někam utíká, a směje se. A za ruku ji vede ten samý chlapec! A dívka v druhé ruce nese něco, co na světle vypadá jako malé dětské botičky...

Nina nevěří vlastním očím. Chce zakřičet, ale nejde to. Nemůže se dokonce ani hnout. Vidí její dívku, její milovanou partnerku, které věřila, že ji má ráda, jak se svým přítelem nasedá do prázdného auta, kterým přijely, a rozjíždí se pryč. Nechala tu zdrcenou Ninu samotnou, beze slova, bez vysvětlení. Až se náhle Nině uvolnily nohy a rozběhla se proti teprve se rozjíždějícímu autu, aby jej zastavila. Je od něj na desítky metrů daleko, ale auto nezpomaluje. Za sklem vidí chlapce za volantem a dívku vedle něj, oba se usmívají, auto zrychluje, chlapec přišlápl plyn... Cožpak ji nevidí? Vždyť stojí přímo před ním.

Než Nina stačila vyděšeně uskočit, prudký čelní náraz ji vymrštil do vzduchu, přepadla přes zakrvácenou kapotu a skutálela se do škarpy u silnice. Auto náraz zpomalil, ale se zakvílením pneumatik se znovu rozjíždí, a usměvavý milenecký pár mizí v dálce, snad jsou rádi, že se jim podařilo Niny zbavit.

Rozbitá Nina leží ve vlhkém příkopu, nemůže se ani hnout. Všude okolo se prochází desítky lidí, přece všichni museli tu nehodu vidět – ale nikdo se ani nepodívá jejím směrem, nikdo jí nepomůže, nikdo k ní nejde, nikdo jí nezavolá pomoc. Nina cítí, jak ztrácí vědomí, na silnici vidí kaluž vlastní krve, která jí vytéká ze spánků, z nosu a z úst.

Těsně předtím, než ve škarpě vydechne naposled, Nina zprudka otvírá oči. Ranní paprsky osvětlují část malého pokoje, zbytek je ještě ponořen ve stínu. Je třetího července, něco okolo půl šesté ráno. Skličující sen, který nádherně začíná, ale bolestivě končí, však ospalou Ninu připravil o chuť dál polehávat, a radši se rozhodla vstát, než riskovat migrénu z přespání.

Když se převlékla do obnošeného venkovního oděvu, opustila svou útulnou samotku a vydala se po příjemné pěšině podél lesíka směrem k potůčku, slunce bylo už téměř nad obzorem. Třebaže už takhle brzy ráno jeho paprsky hřály, vzduch byl chladný a čerstvý, a tráva byla pokryta ranní rosou. Brzká ranní procházka, naplánovaná tak, aby se Nina vrátila domů, než se udělá horko, byla tím nejlepším startem nového dne, jaký si v létě dokázala představit. Odjakživa byla sama, tak co by dělala doma? Na stezkách mezi zlatavými a zelenými poli, olemovanými jeřáby a bezovými keři, trávila okolo východu a západu slunce dlouhé hodiny.

Paradoxně v těch největších poledních vedrech Nina pracovala. Jako studentka si přivydělávala psaním krátkých příběhů a povídek. Brigádu na celé léto si nebrala kvůli zdravotním obtížím, které jí komplikovaly fyzickou práci mimo domov. Práce z domova jí vyhovovala. Třebaže se v horku hlava snadno přehřála, Nina nechtěla plýtvat časem, kdy se ochladilo a mohla se procházet venku, na práci. Co by pak dělala přes poledne, když je na pohyb venku příliš velké horko? Kdy by pak měla čas na ozdravné protistresové vycházky?

K večeru, když slunko kleslo a na obzoru se začaly pomaličku rýsovat červánky, vypravila se Nina netrpělivě na další okruh. Večerní procházka až do setmění byla pro Ninu jednou z mála věcí, které ji dokázaly zcela zbavit stresu a umožnily jí srovnat si myšlenky v hlavě. Nemohla se jich nabažit, a těšila se na ně každý den. Zlatavé paprsky slunce probleskující mezi listy na stromech, vykreslující na červenohnědých kmenech překrásnou světelnou texturu, tiché zurčení potoka, tlumený zvuk vlastních kroků a dechu, to ji uklidňovalo a léčilo. Na otevřených polních cestách, kde se horizont otvíral a rozprostíral donekonečna pod ohromující nebeskou klenbou, prožívala skutečnou letní euforii. Celé dva měsíce prázdnin měla před sebou, a i když ji čekal pěkný kus práce, očekávala nádherný, nostalgický čas.

Nina byla uzavřená a samotářská, neschopná socializace. Nejen proto nikdy nezažila mladistvou lásku, a třebaže plnoletá, neměla zkušenosti absolutně s ničím. Netroufla si snažit se zaujmout, nevěděla, jak se začlenit mezi vrstevníky, a když se jí to podařilo, ve strachu téměř panickém zjistila, že neví, co dál, a stejně rychle, jako se dostala mezi lidi, se stáhla zase zpátky na samotku. Dokud chodila do školy a měla spoustu jiných starostí, dokázala se od myšlenek na samotu odtrhnout, ale v létě jí dobře dělaly jen práce a pohyb. Bez nich si mnohem hlouběji uvědomovala svou beznadějnou osamělost. Roky jí utíkaly, a měla strach, že brzy bude na někoho, kdo je zcela bez zkušeností, zkrátka už příliš stará, a najít si někoho do života pro ni bude ještě daleko těžší. Dospělí už při hledání berou v potaz i zkušenosti, nemají čas zaučovat neschopné, a když vidí, že se někdo za celou svou pubertu i adolescenci nedostal ani k seznámení, snadno si domyslí, že ti, kdo jej odmítli, k tomu museli mít důvod, jinak by člověk v jednadvaceti nebyl nezkušený jako malé dítě, a rozmyslí si, jestli mu dávat šanci, nebo se radši porozhlédnout po někom „normálním".

Ale Nina byla na izolovanost zvyklá, kolikrát s nikým nepromluvila dlouhé týdny, když nebylo s kým. Přesto kdesi hluboko v sobě cítila, že jí něco chybí – a to byla možnost volby. Kdyby měla na výběr mezi vztahem a svobodou, a zvolila by si svobodu a samotářství, byla by šťastná, a věděla by, že si vybrala sama. Jenže ona tuto volbu neměla. Vztah pro ni zkrátka nebyl možný. A nebylo to jen kvůli jejím mizerným sociálním vlastnostem a inteligenci; společnost ji pořád přijímala lépe jako samotářku, o které se toho vědělo jen málo, než kdyby přiznala barvu a začala hledat lásku. Nemohla si dovolit další problémy, nezbývalo jí nic víc, než se toulat krajinou a odvádět své myšlenky jinam. Musela se naučit být šťastná i bez lásky, musela své pudy a touhy ovládat. Tato oblast lidského života pro ni zkrátka neexistovala.