Čas slunce a obilí

2.

Homosexualita se na Zemi vyskytuje odjakživa, a projevuje se u naprosté většiny, ne-li u všech živočišných druhů. Její význam je dodnes nejasný, ovšem fakt, že ji ani za miliony let evoluce nevyhubila ani nezredukovala, a že nejde jen o záležitost lidskou, nýbrž záležitost všech tvorů, je jednoznačný důkaz, že nejde o vývojovou chybu, ale o jev, který byl stvořen záměrně a má zde své místo. Pokusy prováděné na samečcích octomilek ukázaly, že ti, kteří vykazovali i homosexuální sklony, byli nakonec plodnější.

Bisexualita a tolerance homosexuálních jedinců se osvědčila v situacích, kdy se lidé či zvířata vyskytovali ve skupině, kde byli jedinci jen jednoho pohlaví – ti, kteří byli „čistě hetero", nesnesli ostatní, byla to pro ně jen konkurence, a porvali se, pozabíjeli, nebo skupinu opustili a trpěli nedostatkem socializace, kterou jim znemožňoval fakt, že nesnesli přítomnost stejného pohlaví. Potřebu milovat a být milován nemohli nijak naplnit, a jejich orientace a homofobní sklony jim nakonec jen uškodily. U zvířat tito jedinci pošli dříve, než by se situace mohla změnit, a než by mohli znovu najít partnery opačného pohlaví a rozmnožit se. Jedinci, kteří nebyli takto vyhraněni, naopak dokázali udržet kolektiv pohromadě, a dokázali si navzájem dávat lásku, neštítili se jeden druhého. Skupinka tak přežívala mnohem snáze právě díky schopnosti naplnit sociální i rozmnožovací pudy a potřeby i v situaci, kdy druhé pohlaví není přítomno. Mohli přečkat období izolace, třebaže trvalo dlouho, a měli naději, že až opět najdou jedince opačného pohlaví, v budoucnu mohou mít potomky. Jejich smířlivost a tolerance jim umožnila předat geny dál, zatímco homofobním jedincům znemožnila pokračování jejich linie.

Lidská orientace se nedělí na dvě skupiny, jak se mnozí domnívají, ale na pět – čistě heterosexuální, spíše heterosexuální, bisexuální, spíše homosexuální a čistě homosexuální. Většina populace má orientaci „spíše heterosexuální", což znamená, že když na to přijde, dokáže homosexuální jedince tolerovat, a není nesnášenlivá vůči jedincům stejného pohlaví. „Čistí heterosexuálové" mají právě tu nevýhodu, že ostatní jedince stejného pohlaví nesnesou dobře – vidí v nich jen konkurenci, a ani v nouzi nejsou schopni vybudovat si s nimi vztah. Dochází ke konfliktům, při nichž může jedinec zemřít – a nikdy se už nerozmnoží. Být čisté hetero je zkrátka ve společnosti nevýhoda, a proto má v populaci poměrně malé zastoupení. Orientace se během života dokonce může měnit, jak z hetera na homosexuální, tak z homosexuální na hetero.

Má se za to, že konkrétně ženská bisexualita vznikla právě za tímto účelem, v prostředí harémů. Ženy, které jí nebyly schopny, a musely o manžela soupeřit, viděly v ostatních manželkách a jejich dětech jen konkurenci, které je potřeba se zbavit – harém byl plný intrik, ženy si navzájem ubližovaly, zabíjely si potomstvo, takže nakonec žádná nebyla schopna předat geny – a jejich manžel také ne. V harémech, kde si ženy dokázaly vytvořit vztah i mezi sebou, netrpěly nedostatkem pozornosti a frustrací z toho, že se o samce musí dělit, a nevěnuje se každé tak, jak by potřebovala. Milovaly se navzájem, a společně vychovávaly své potomky. A muži se brzy naučili tuto bisexualitu a lesbickou lásku tolerovat, nebránili jí, protože zajistila jejich harému mír, a jejich potomkům budoucnost. Někteří lidé se domnívají, že právě toto je důvodem, proč je ženská homosexualita člověkem přijímána lépe, než homosexualita mužská – ta tyto rozmnožovací výhody postrádá.

Že homosexualita není choroba, o tom vypovídá fakt, že na tělech homosexuálních osob nikdy nebyla nalezena žádná poškození, ani mozková, ani hormonální (Pozor! Nezaměňovat s transsexualitou.). S největší pravděpodobností se homosexualita nedědí geneticky, nebo jen velmi málo – v homosexuálním svazku nelze vychovat vlastní potomstvo, tudíž v průběhu evoluce by se počet homosexuálů musel snižovat, až by zcela vymizel. Jenže se tak nestalo – homosexuální jedinci se rodí heterosexuálním párům, a k tomu být homosexuál tudíž nepotřebují žádné genetické předpoklady. Homosexualitu nelze vymýtit ani tak, že se žádnému homosexuálovi nedovolí mít potomky, nebo nedej bože, se homosexuálové vyhubí – hetero párům se narodí tisíce nových. Stejné je to i u zvířat. Z toho plyne jedno – homosexualita není nepřirozená, vzniká mimo naši kontrolu a nemůžeme ji nijak ovlivnit. Příroda ji tady zkrátka chce mít, ať se nám to líbí, nebo ne.

Ale k čemu to Nině mohlo být? Život musela přizpůsobit prostředí, v němž žila. Stejně, jako byla přirozená její orientace, je pro člověka přirozený i strach z cizích věcí, a z jevů, které si nedokáže představit. Někteří mají to štěstí, že se narodili do tolerantního prostředí, kde se za nic stydět nemuseli, ale zdaleka ne všichni to mají tak jednoduché. Nina se celý život jen třásla, aby si někdo něčeho nevšimnul, neměla žádné představy o životě, neměla žádné představy o vztahu, bála se je mít. Kdo nic neví, nemůže přece nic prozradit. A stejně pro ni bylo zbytečné plánovat a představovat si lásku, kterou nikdy nemůže mít. Jen by se utápěla ve frustraci z toho, že své touhy nemůže naplnit. Musí je rdousit už v zárodku, odumřít jim, aby se od nich aspoň částečně osvobodila.

V české zemi je právní situace homosexuálů ještě hodně dobrá. Zbytku společnosti jsou téměř rovni, a na diskriminaci nemá nikdo právo. Bohužel, zákony se dají přepsat, ale podvědomí člověka ne, a tak ji zákon sice chránil, ale mimo něj, venku v reálném světě, byla pořád jen „špinavá buzna". Ale ještě mnohem těžší, než snášet homofobní a nenávistné postoje druhých, bylo pro Ninu vyrovnat se sama se sebou. Před lidmi může utéct, může se schovat, ale sama před sebou ne. Sama před sebou nijak uniknout nemůže. Bylo jí čerstvých jednadvacet, byla v tom nejlepším a nejpřitažlivějším věku, zároveň dospělá a svobodná, ale na rozdíl od svých hetero vrstevnic, které si mohly hledat partnery téměř na každém rohu, a které byly v hledání lásky všemi podporovány, a nikoho to nemohlo pohoršovat, Nina mohla na takové věci zapomenout. Ať už se zamilovala do kohokoliv, mohla si být jista, že její milovaná je hetero, a s velkou pravděpodobností by na zjištění, že se do ní zamilovala lesba, reagovala velice špatně. Lesby nemají napsáno na čele, že jsou lesby, jsou to zcela průměrní, obyčejní lidé, a v davu jsou stejně neviditelné, jako všichni ostatní. Šance, že by někdy na nějakou narazila, a ještě navíc na takovou, se kterou by bylo možné mít vztah, byla prakticky nulová. Zamilovanost jí byla jen přítěží, která ji jen bolestivě utvrzovala v tom, co si myslela celou dobu.

Izolovaná v tiché krajině bez lidí se Nina nemohla zamilovat, a proto ji tak vyhledávala. Mnozí lidé si o ní mysleli, že má něco proti ostatním, a proto se jim vyhýbá. Ale pravdou bylo, že Nina se zkrátka děsila toho, že mezi lidmi uvidí krásnou dívku, kvůli které jí bude zmírat srdce v těle. Vědomí, že ji stejně nikdy nemůže mít, nemůže na ni ani promluvit, natož pak se jí dotknout, aby na ní nic nepoznala, to byla obrovská muka. A Nina neměla žádný důvod riskovat. Ukrytá ve své staré samotce nikomu nepřekážela, nikoho nepohoršovala, a nikdo ji tam taky neotravoval. Posvátný klid, v němž mohla v klidu pracovat i stárnout.