Čas slunce a obilí

10.

Nastalo babí léto. Poslední srpnový týden se už začínal podobat podzimu, ale nebe bylo stále jasné, a vzduch byl příjemně teplý. Dny se oproti červnu výrazně zkrátily a noci prodloužily, souhvězdí na noční obloze se také postupně změnila. Pole byla pooraná, a za červenavých západů slunce jejich rezavá hlína nabývala barvy krve. Hladké kusy hrubé oranice se třpytily ve světle vycházejícího slunce. Stromy začaly pouštět své plody, trnky a slivoně už byly téměř opadané. Jírovce začaly shazovat klíněnkou zohavené listí už začátkem srpna, a nyní byly prakticky holé. Pod nimi se ve žlutohnědé peřině spadaných listů leskly červenohnědé kaštany, které svým půvabným tvarem a působivou barvou nutily každého, kdo šel kolem, aby si jich nabral co nejvíc, třebaže je k ničemu nepotřeboval.

Tři dny před oficiálním koncem prázdnin, když večer Nina otevřela okno, udeřil ji do tváře chladný, podivně vonící poryv větru. Byl to studený a vlhký podzimní vzduch, který dal Nině jasnou zprávu, že zima se blíží, a kouzelný čas léta nenávratně končí. Vítr se jí nečekaně opřel o nahou hruď, jako kdyby ji chtěl zatlačit zpátky do pokoje. Vzduchem poletovaly pavučiny a drobné lístky. Skoro jako předtucha něčeho hrozného, něčeho zraňujícího a bolestivého, ale Nina tehdy ještě necítila, že by se měla něčeho obávat. Stále omámena myšlenkami na Saskie jí i tento chladný večer připadal výjimečně příjemný, a nádherně skličující.

Co Saskie odjela na novou školu, už se jí neozvala. To Ninu začalo znepokojovat, ale na druhou stranu, říkala si, že Saskie má určitě spoustu práce se zabydlováním a se seznamováním, a přece, kdysi jí taky psala jen jednou za čas, když byla vytížená. Jakoby na to přes ty poslední zamilované týdny už zapomněla...

Jenže jak se blížil dlouho očekávaný víkend, byla Nina stále více neklidná. Ve čtvrtek večer jí od Saskie přišla špatná zpráva – víkend budou muset zrušit, nebo přesunout. Vymluvila se, že má moc práce, a že ji to mrzí, ale žádný konkrétní důvod neudala. Nina byla velmi zklamaná a smutná, a nemohla se zbavit nepříjemného pocitu, že ji Saskie prostě odbyla. Na víkend neměla žádné jiné plány, ale doma zůstat nechtěla, jen by se utápěla ve smutku. Na poslední chvíli si u známé, u které pomáhala v létě, domluvila na sobotu vyjížďku na koni, a v pátek večer si udělala dlouhou, tříhodinovou vycházku, na kterou vyrazila odpoledne, a vrátila se za tmy. Doufala, že si tím aspoň trochu uleví.

Ale na Saskie musela myslet pořád. A najednou si už tolik nevěřila, pomalu se začínala opět vracet do situace, kdy se její zamilovanost stávala neopětovanou a nepříjemnou. Stýskalo se jí, a o to víc, když si uvědomila, že jí se po Saskie stýská, ale ona Saskie možná ani nechybí. Dokonce, i když jela na vysokém kaštanovém hnědákovi, soustředila se na jízdu jen z poloviny, a probrala se vždy až tehdy, když jí starý plnokrevník na vyjížďce do terénu škobrtnul, nebo uskočil před vyplašeným zajícem.

V neděli se počasí zkazilo, a babí léto bylo nadobro pryč. Nepříjemně se chladilo, začalo pršet, nebe bylo šedé a vypadalo to, jako kdyby se ani nerozednělo. Na Ninu dolehl podzimní splín. Tolik by jí teď pomohlo hřejivé objetí, tolik by jí zlepšilo náladu, kdyby si měla s kým povídat... Hrozně ji mrzelo, že tu s ní Saskie teď nemůže být. Celý den musela trčet doma, civěla do monitoru, snažila se aspoň trochu pracovat, ale nemohla se soustředit. Byla unavená, a neprobraly ji ani tři hrnečky kávy. Jen čekala, až tenhle den skončí.

V pondělí se měla studená fronta vypršet, a na pár dní se mělo opět vrátit slunce. Nina se odpoledne aspoň na chvilku dostala ven, ale už to nebylo léto. Nastávalo období chladu a temna, které vrhá lidské pokolení do deprese a strnulosti, kdy přimrzlí sedí v koutě jako ranění zajíci, bezmocně čekající, až si pro ně přijde pytlák.

V úterý, když k večeru vybírala schránku, našla v ní Nina dopis. Podle písma jí bylo okamžitě jasné, kdo jí ho posílá. Saskie jí na zprávy od čtvrtka už neodpověděla, ale poslala jí dopis. To nebylo obvyklé, Saskie nebyla ten typ člověka, který by si liboval v ručním psaní dopisů... Nina byla zmatená. Hrdlo se jí sevřelo a srdce začalo nervózně tlouct. Co by jí Saskie mohla chtít takového, že jí kvůli tomu napsala dopis rukou? A už když jí tak pracně napsala dopis rukou, proč jí neodepisuje na obyčejné zprávy? Z nedostatku času to tedy asi nebude...

Obloha se trochu protrhala a na západě vylezlo slunce, které podsvěcovalo tmavě nachové mraky. Mírně pofukovalo, vzduch byl po dešti příjemně svěží. Nina si vzala dopis s sebou ven. Došla na vrcholek nedalekého pahorku, který byl pokryt pšeničným strništěm, ale hranaté balíky slámy na něm ještě zůstaly. Vyšplhala se na nejsušší z nich, posadila se na jeho hranu, třesoucí se rukou vytáhla obálku z kapsy, otevřela ji a s divoce bušícím srdcem začala číst.

Ahoj Nino,

Promiň, že ti neodepisuju na zprávy, rozhodla jsem se, že to tak bude pro nás obě lepší...

Nině poskočilo srdce, až ji zabolelo na hrudi.

...Já vím, že jsem ti řekla, že jsem i na holky, a že nechám kluky být, ale když jsem přestoupila na novou školu, zjistila jsem, že jsem se mýlila. Je tu spousta fakt pěkných kluků, a pár už se jich se mnou bavilo...

Nina přestala dýchat. Roztřásla se po celém těle.

...no a já jsem si uvědomila, že mě pořád přitahují. Oproti tomu je tu pár holek, které vypadají jako lesby, chovají se jako lesby, a upřímně, přijde mi to odporné. Vlastně je to dost nechutné...

Nině vhrkly slzy do očí.

...Omlouvám se, jestli tě tím zklamu, vím, že jsem ti slíbila, že přijedu, ale rozhodla jsem se, že vztah s holkou prostě mít nemůžu. Nechci být buzna, snad chápeš...

Nině se udělalo zle. Měla pocit, že snad zkolabuje.

...Nejlepší bude, když na to celé hezky zapomeneme. Třeba jednou potkáš nějakou lesbu, která tě bude chtít. Ale já to prostě nejsem. Je mi líto.

Hlavně buď, prosím, šťastná. Beze mě.

Saskie

Nina se zhroutila na balík slámy a zůstala bezmocně ležet. Papír jí vyklouzl ze studené ruky a dopadl na zem, kde se začal kroutit vlhkem. S každou další vteřinou se jí dělalo hůř a hůř. Dlouho nemohla pochopit, co se vlastně děje, dlouhé hodiny se nemohla vzpamatovat. Domů došla jen tak tak, ani se neumyla, ani se nenajedla, jen padla do postele, a jak nebyla zvyklá plakat, vzlykala tak dlouho, dokud neusnula naprostým vyčerpáním. V tu chvíli pro ni celý svět ztratil smysl.