Čas slunce a obilí

8.

Nina odjakživa pochybovala o tom, že by mohla někdy najít lásku, a že by ji mohl mít někdo rád. Až teď si začala uvědomovat, že se kvůli skrývání a strachu z nenávisti vlastně ještě nikdy nepozastavila nad možností, že by se naskytla příležitost a člověk, který by jí mohl její cit opětovat. Měla pocit, že se svou orientací je sama na celém světě, nebo minimálně v celém okolí, jako kdyby snad ani nebyla člověk, ale nějaký jiný živočišný druh.

Když uklízela stání vraným starokladrubským hřebcům, začala se už zcela vážně zaobírat myšlenkou, že by se pokusila o vážný vztah, o skutečnou lásku se vším všudy, a najednou dostala strach. Nehledě na to, jak dlouho po tom toužila, když byla možnost na dosah, najednou se necítila připravená. Nevěděla o vztazích absolutně nic, mohla se spoléhat jen na živočišný pud, který navíc vlivem dlouhodobého skrývání se, zapírání své orientace a frigidity celkem otupěl. Bála se, že po ní Saskie bude chtít něco, co by člověk v jejím věku už měl znát a umět, ale ona toho nebude schopna. Nebo že po ní bude chtít něco, co jí bude nepříjemné – i když tuhle obavu měla hlavně dřív, když přemýšlela nad budoucími vztahy s chlapci, a i kvůli tomu, že se jich bála, ani nepomýšlela na nějaký románek. Ale co by jí mohla udělat dívka? Spíš se obávala toho, že pro zkušenou a vášnivou Saskie nebude dost dobrá, a taky ji tu a tam napadlo, jestli to nakonec nemá celé prostě hodit za hlavu.

Takové myšlenky se však snažila rychle zahnat. To, že dosud žila bez lásky, přece neznamená, že by to tak mělo zůstat až do její smrti! Proč by neměla usilovat o vysněný vztah, první v životě, když má šanci, která už se nejspíš nikdy nebude opakovat? Proč najednou couvá? Dělá, jako kdyby neměla na práci nic jiného, než o samotě snít za bílého dne. Na co čeká? Až zestárne?

Bylo to jasné; musí se prostě Saskie přiznat. Čím dřív, tím líp. Celých pět dní usilovně přemýšlela, jak to udělat. Chtěla napsat Saskie dopis rukou, který by jí došel ještě dřív, než se vrátí, ale musela si rozmyslet, jak to všechno vysvětlí. Šestého dne večer, když práce skončila, si vyšla na kratičkou procházku mezi rozlehlé pastviny, s tužkou a bločkem papírů, posadila se pod stinnou lípu, a začala psát. Nejprve si musela vytvořit osnovu, aby dopis dával smysl. Připravovala se na něj jako na známkovaný sloh ve škole. Dávala si na něm extrémně záležet. Na tomto dopise bude nyní ležet její budoucnost.

Pod lípou strávila přes dvě hodiny, a odešla, až když byla tak velká tma, že viděla na papír. Z jejího milostného dopisu se stal esej dlouhý minimálně pět tisíc slov, Nina jen doufala, že se jí tolik papíru vejde do obálky.

Během psaní své intimní zpovědi se Nina neubránila představám, že by ji Saskie pochopila, a nabídla by jí své srdce. Cítila dojetí, když si na ni vzpomněla, a zároveň se jí po ní zastesklo, jako ještě nikdy. Nakonec si musela co chvíli osušovat orosené oči kapesníkem. Vlahý letní večer, všudypřítomná vůně sena, slámy a koňský pach, z dálky se ozývalo tenké a pronikavé volání hříběte, romantické červánky na obloze, a oranžový kotouč slunce nad horizontem, nyní extrémně citlivou Ninu slastně trápily.

„Ach, kéž bys tu teď mohla být se mnou..." zašeptala plačtivě.

Ještě toho večera přepsala svůj sloh na čistý, úhledný papír barevnou gelovou fixou, a zalepila jej do obálky, kterou ozdobila pastelovým obrázkem obilných klasů. Ráno si chtěla přivstat, aby dopis stihla dát do schránky ještě před jejím vybíráním, aby byl u Saskie co nejrychleji. Její spolubydlící byla téměř až do tří do rána u chlapců a podle svých slov s nimi hrála karty. Pro Ninu to znamenalo, že má spoustu soukromí, které tolik potřebovala.

Když usínala, znovu přemýšlela o Saskie. A poprvé v životě musela sama sobě otevřeně a na rovinu přiznat, že se zamilovala nejen do Saskiiny osobnosti, ale také do jejího těla. Objevovalo se v její hlavě stále častěji, a Nina pochopila, že nemá smysl se tomu bránit. Dřív či později to muselo přijít, když to mělo přijít už mnohem dřív. To, co zažívají některé puberťačky někdy i ve dvanácti, a čemu postupně propadnou téměř všichni lidé nad patnáct let věku, přišlo k Nině až v jejích jednadvaceti letech. Pozdě, ale přece. Ale i když se sama před sebou pořád trochu styděla, nemohla si nalhávat, že jí takový druh zamilovanosti nedělá dobře. Vlastně se teď na usínání těšila mnohem víc, než kdy předtím, a by la to pro ni magická, vzrušující chvíle, třebaže jen ležela bez pyžama v posteli a rukou si přejížděla po břiše, dokud neusnula.

Za tři dny našla Saskie ve své schránce nádherně pokreslenou obálku. Nejprve ji to zarazilo, ale hned záhy jí bylo jasné, od koho je. Nikam nespěchala, dopis přece není zpráva, u které by se odesílateli napsalo „zobrazeno v...", položila si dopis na stůl, a šla se věnovat jiným věcem. Ale večer, když seděla na posteli s mobilem, ale nikdo si s ní zrovna nepsal, její zrak znovu spočinul na obálce na stole.

Sedla si ke stolu, rozsvítila lampičku, nůžkami otevřela pečlivě zalepenou obálku, a začala číst. Předpokládala, že jí Nina píše o tom, jak se má ve Slatiňanech, ale už první věty jí prozradily, že dopis je mnohem vážnější. Trochu znejistěla, a když dočetla první odstavec, srdce se jí rozbušilo a čelo orosilo. Se zaujetím hltala větu za větou, a když dočetla celý příběh, jen zařezaně seděla na židli, hleděla do stěny, a srovnávala si v hlavě, co se právě dozvěděla.