Čas slunce a obilí

12.

V neděli večer Nina dokončovala své „dílo". Při světle stolní lampičky a hrnku vychladlé kávy dopisovala poslední slova, aby dopis mohla hned v pondělí hodit do schránky. Tentokrát byl dopis poměrně krátký, stačil jí na něj jen jeden papír. Srdce jí rozrušením tlouklo, třebaže už byla se svým osudem víceméně smířena, a snažila se vrátit do stavu, v jakém byla ještě na začátku léta – nešťastně zamilovaná, bez šance na úspěch, a smířena s touto situací.

Když šla okolo půlnoci spát, přemýšlela o všem, co se tohoto léta stalo. Na začátku června byla ještě anonymní, neznámá Nina, která o lásce nemluvila, a myslela na ni jen potají. Za ty dva měsíce jí Saskie stačila říct o vztahu s Erikem, který ji jen utvrdil v mlčení, pak se Saskie přiznala k tomu, že ji přitahují dívky, pak se jí Nina přiznala a vyznala jí lásku přes dopis, a Saskie jí její city opětovala. Už to vypadalo, že letos poprvé zažije lásku, třebaže ke klasické letní lásce to mělo daleko... Ach, Saskie. To všechno bylo kvůli ní. Všechno.

V pondělí ráno Nina vstala brzy, aby se stačila do města dostat ještě před vybíráním schránky na poště. Nalepila na obálku poštovní známku, a mohla vyrazit. Na silnicích nebyl takhle zrána ještě ani provoz, všude bylo ticho a klid, který konejšil její srdce, které tlouklo tak divoce, až jej mohla slyšet. Slyšela i svůj hluboký, třesoucí se dech. Šla rychle, aby se zahřála, její hubené tělo během cesty poměrně prokřehlo.

Když procházela ulicemi města, nikde nebylo ani živáčka. Sice se rozednělo teprve před chvílí, ale i tak by očekávala větší ruch, v pracovní den. To ticho na ni vrhalo zvláštní pocit, cosi děsivého a varovného, ale zároveň tak jemného a smířlivého... S bušícím srdcem přistoupila ke schránce a pomalu, jako kdyby snad ještě na moment zaváhala, hodila obálku dovnitř. Pak se otočila a vydala se nazpět. Hlavu měla unavenou, možná se ani moc nesoustředila na to, co vlastně dělá, ani kde je...

Šla po okraji silnice mířící ven z městečka někam za kopec. Prošla zatáčku, ale vlekla se pomalu, pomaličku. Když byla od nejbližší budovy už dobrých dvě stě kroků, vyřítilo se odkudsi velké auto. Jelo příliš rychle, a na rosou pokryté silnici mu brzdy selhaly... Nina si všimnula stínu, který se k ní blížil jako démon z jiného světa, stačila se otočit, spatřila jasné světlo, které se vynořilo zpoza jejích zad, ale uskočit už nedokázala. Ozvalo se hlasité zaskřípání brzd a následoval prudký náraz.

Auto se z posledních sil vrátilo na silnici a zmizelo za kopcem. Na špinavém okraji cesty leželo na břiše potlučené dívčí tělo. Tenký pramínek tmavé krve pomaličku stékal dolů ze svahu směrem k městu.

Nina vnímala ticho, které se okolo ní náhle utvořilo. Její oči už nic neviděly, z jejího nosu a úst vytékala horká krev. Jednu ruku měla zlámanou pod sebou, druhá ležela křečovitě natažená před ni, jako kdyby se snažila ještě někam doplazit. Byla naštěstí tak otřesena, že ani nevnímala, že nohy od kolen dolů už nejspíš nemá. Měla pocit, jako kdyby to auto už někdy viděla. Ach, ano – seděla v něm přece kdysi její přítelkyně, která otěhotněla s nějakým cizím mužem. Opustila ji během pár okamžiků, aniž by pozastavila nad tím, co s Ninou bude. Nechala ji zemřít samotnou na kraji silnice, v kaluži vlastní krve.

Už neslyšela žádný rozruch, nevnímala, jestli si nehody někdo všimnul, a jestli jí někdo vyrazil na pomoc. Cítila se příliš unavená. Příliš.

Tak neslavného konce došla zamilovaná Nina.