Čas slunce a obilí

4.

Nina vyrostla v kulturní krajině, kde znečištění vzduchu nebylo tak velké, a snad i proto měla čich citlivý, hlavně co se týče přírodních pachů. Období od června do září pro ni bylo typické pronikavou vůní dozrávajícího obilí, na začátku léta to byla nasládlá vůně kvetoucí pšenice. Zbožňovala ji. Obilí je větrosprašné, jeho kvítečky jsou sotva znatelné, ale když najednou kvetou celé hektary, je to silné jako květinová zahrada. Ten známý, něžný pach Nině napovídal, že se blíží období slunce i nenaplnitelné lásky. Neznala nic romantičtějšího, než byla večerní procházka při západu slunce, po stezkách vedoucích mezi obilnými lány. Nepopsatelná euforická radost ji unášela krajinou, že jí čas téměř neubíhal. Při takových procházkách jí samota nevadila, protože kdyby tam někoho měla u sebe, obzvlášť někoho, koho na západy slunce a vůni obilí neužije, musela by se soustředit na něj a nemohla by si náležitě vychutnat tu magickou chvíli.

I to byl nakonec důvod, proč procházky tolik milovala. Dávaly jí pocit svobody a volnosti, nesvazoval ji žádný vztah a povinnosti k nikomu jinému, až byla ráda, že je stále svá a nikomu nepatří. Ale když se za tmy vracela domů, a venku na zahradě za horkých nocí usínala pod hvězdnou oblohou, z dálky vonělo obilí, a tu se Nině zastesklo po dívce, se kterou by se o tento romantický okamžik ráda podělila.

To byl večer prvního pátku v červenci, když jí Saskie sama od sebe napsala. Nina na to nebyla moc zvyklá, a tak ji to nesmírně potěšilo. Saskie se jí začala ptát, jak se má, jak se daří práce, jestli má na léto nějaké plány... vypadalo to, jako kdyby se snažila sama prohloubit jejich vztah. Nině to bylo trochu podezřelé, ale v tom nejlepším slova smyslu, třebaže věděla, že si nesmí dělat plané naděje. Cítila se o něco milovanější, a jejímu mizernému sebevědomí to prospívalo. Ačkoli o sebe dbala, a postavu měla záviděníhodnou, leč přes léto trochu pohublou, neměla ji jak využít. K čemu jí byla, v její situaci? Mrzelo ji to, protože věděla, že by se za ni jako za partnerku Saskie ani jiná dívka stydět nemusela.

„Jaký to paradox..." myslela si v duchu. „Jsou holky, které na sobě nepracují, ani když někoho mají, a já si roky pěstuju postavu, i když nemám pro koho."

Ještě toho večera, když už se pomalu chystala zalehnout, jí od Saskie přišla nečekaná zpráva.

„Hele, a měla bys teď někdy čas se sejít a popovídat si?"

Nině se rozbušilo srdce. Tohle byl vskutku vzácný okamžik. Většinou se o schůzku snažila ona sama, a Saskie na ni většinou nepřistoupila, kvůli něčemu, ale když jí teď Saskie sama udělala nabídku, znamenalo to, že musela mít na srdci něco opravdu důležitého.

Pro běžného mladého člověka by taková zpráva možná zas tolik neznamenala, po dvacítce už většina lidí má se vztahy takové zkušenosti, že nějaká pozvánka na přátelskou schůzku není nic nového. Pro Ninu to ale bylo jedno velké poprvé. Ve své pozici si nemohla vybírat, a byla nesmírně vděčná za jakýkoliv projev náklonnosti.

Za dva dny za ní Saskie měla přijet. Nina nemohla ani dospat, jak se na ni těšila. V noci ležela venku na karimatce, jen tak, bez pyžama, bez přikrývky, bylo jí příliš velké horko. Přemýšlela a představovala si věci, o kterých uvnitř věděla, že se stejně nikdy nevyplní. Nemohla si pomoct. Když psala Saskie, že ses ní moc ráda uvidí, málem jí navrhla, aby u ní zůstala přes noc, ale vzpamatovala se, když Saskie sama od sebe napsala, že do devíti večer musí být zase doma.

„Nakonec je vlastně lepší, že to odmítla. Bůhví, jak by to dopadlo." utěšovala se. „Vždyť neví, že jsem špinavá lesba. Není tu nic, co můžu dělat. Není to holka pro mě." nalhávala si, ale v hloubi duše cítila, že jen podvádí sama sebe.