Čas slunce a obilí

11.

Nině se celý život náhle smrsknul do jediného bolestivého dopisu. A celý svět se jí zbortil, rozdrolil se jí mezi prsty jako přeschlá hlína. Všechno pro ni ztratilo smysl. Nikdy dřív jí takhle nikdo srdce nezlomil, protože ji ještě nikdy nikdo takhle nemiloval. Ti, které milovala tajně, jí nikdy nic neslíbili, a proto ji ani nemohli nijak zradit nebo podvést. Neměli vůči ní žádné závazky ani sliby. Nešťastná, neopětovaná láska vyčerpávala a skličovala, ale dalo se nad to povznést. Ale to, co jí Saskie udělala, a způsob, jakým to udělala, Ninou zcela otřásl. Na něco takového nemohla být připravena. Nikdy by si nepomyslela, že se její noční můry stanou tak reálnými.

Nina Saskie nezazlívala, že se zamilovala do chlapce; to je naprosto přirozené a pro Saskie normální, a za takových okolností by s Ninou zkrátka nemohla být šťastná. Každý má právo vybrat si, s kým chce v životě být, a Nina přece neměla žádné právo nutit Saskie být s ní, když miluje někoho jiného. Ale ranilo ji, že jí to Saskie řekla tak suše a necitelně, a že s ní bez vysvětlení přerušila kontakt, po letech silného přátelství, takže se o skutečné příčině Nina dozvěděla až dodatečně. Ani se neobtěžovala přijet za ní a říct jí to do očí! Prostě od toho utekla, a dopisem, na který se špatně odpovídá, jí to zkrátka oznámila, postavila ji před hotovou věc, a co víc, ze dne na den beze slova ukončila jejích přátelství – pro Ninu jediné, které měla. Všechno, co spolu prožily, všechno, co si kdy řekly, všechno hezké, co si psaly, Nininy nejhlubší city a nejintimnější zpověď, to vše Saskie prostě jen tak hodila za hlavu.

Nina přestala jíst, nemohla spát, neměla sílu nic dělat. Během pár dní zeslábla a pohubla, až se z toho nakonec rozstonala. Nedokázala si ani náhodou představit, že by v tomto stavu měla za dva týdny nastoupit do školy. Byla na dně, a nebyl tu nikdo, kdo by jí pomohl. Počasí bylo sychravé, šedé a skličující. A samotářská Nina byla ještě mnohem víc sama, než kdykoli předtím.

Horečky a bolesti Ninu přešly až dalšího týdne, ale zlomená srdíčko bolet nepřestalo. Jenže s odezněním nemoci si Nina začala víc a víc uvědomovat, že takhle dál prostě žít nemůže. Takhle to fungovat nebude. Nemohla jen celý den ležet v posteli a čekat, až se vyčerpá a vyhladoví. Nemůže čekat, že se najednou někdo zjeví a pomůže jí, musí si pomoci sama. Dělala to tak celý svůj život, a bude to dělat i nadále. A i když se s ní Saskie už nebavila, a dokonce jí zablokovala možnost posílat jí zprávy, pořád tu byl dopis, na který ještě neodpověděla. Třeba ještě není vše ztraceno...

Až do víkendu Nina přemýšlela nad tím, jestli má na dopis reagovat a poslat Saskie psaní taky, a pokud ano, co do něj má napsat. Když se na to koukala z jedné, z druhé i ze třetí strany, stále znovu a znovu dokola, nechtělo se jí to všechno prostě nechat být. Nemůže přece rok svého života jen tak vystřihnout, a tvářit se, že nikdy nebyl? To, že se Saskie rozhodla zapomenout, neznamená, že ona musí taky. Saskie nešlo ani zdaleka o tak moc, ona nyní zapomínala jen na pár týdnů, kdy si hrála na vztah, ale Nina by se musela vzdát mnohem větší části svého bytí. A to tak nenechá! Nenechá se jenom tak odkopnout, po tom všem, co kvůli Saskie vytrpěla a obětovala. Navíc, Saskie jí sice napsala, že na všechno zapomene, ale na letité přátelství ani ona nedokáže ze dne na den zapomenout. Třeba na Ninu pořád tajně myslí. A ať už je tam hezkých kluků sebevíc, Saskie nikdy žádný vztah moc dlouho nevydržel... třeba se za pár týdnů bude chtít k Nině vrátit zpátky. A proto jí musí naznačit, že jí odpustí, a přijme ji nazpět.

O víkendu se nebe znovu slitovalo a počasí se zlepšilo. Stále bylo chladno, vlhko a větrno, ale obloha byla polojasná a tu a tam vysvitlo slunce. Hned měla Nina o něco lepší náladu. Nápad s dopisem ji odvedl od temných a bolestivých myšlenek.

„Před rokem jsem taky přežila podzim o samotě. Byla jsem nešťastně zamilovaná, a taky jsem to zvládla. Tak proč bych to nezvládla znovu?" říkala si.

Venku strávila skoro celý víkend. Věděla, že až přijde opravdový podzim, a po něm zima, už bude venku příliš ošklivo. Musela využít každou příležitost, když letos skončilo léto tak brzy. Vzala si ven s sebou tužku a bloček, tak, jako před měsícem ve Slatiňanech, a pod velkým stromem na okraji pole formulovala svůj druhý „dopis lásky".