Dívka z lesa |dokončeno|

1.kapitola ✓

,,Kam si myslíš že jdeš Beatriss?! Vrať se okamžitě zpátky!"

Slyšela jsem křik svého otce. Byla jsem už jednou nohou v pokoji a tak jsem naštvaně vycouvala a zabouchla dveře. Věděla jsem, co mě dole čeká a mé dřívější modřiny mě jako by znovu začali bolet. Kdyby jen maminka věděla, jak mě otec bije...! Rychle jsem seběhla schody a se vztyčenou hlavou vešla do kuchyně, kde už stál můj strašný otec s rákoskou...

Po mém bezdůvodném výprasku jsem vyběhla po schodech do pokoje a padla na postel. Z očí se mi začaly kutálet slzy, které mě přiměli ke spánku.

*****
,,Vstávej musíš jít uklidit do kuchyně," probudil mě můj otec přes dveře a ještě dodal:

,,Jdu za Laurou, pořádně se nauč do školy. Opovaž se dostat nějakou špatnou známku jinak-" otevřel prudce dveře, až jsem na posteli nadskočila "-víš, co tě čeká. Můžeš se jen modlit aby se tvé matce nepřitížilo," řekl a podíval se na mě svýma bezcitnýma očima.

Moc dobře jsem věděla co mě čeká, i kdyby se mé mamince nepřitížilo. Otec, ne už mi nepřipadá že je to můj otec, Cedric, mě zbije jen podle své nálady. Rychle jsem se oblékla a své dlouhé, černé, vlnité vlasy zapletla do jednoduchého drdolu.

Aniž bych na Cedrica pohlédla, jsem začala umývat nádobí a utírat všechen nábytek v kuchyni. On jen seděl a chvilku mě pozoroval, potom se zvedl a vyšel směrem k domovním dveřím. Myslela jsem si, že už půjde za mou maminkou Laurou, ale on se znovu objevil v kuchyni s rákoskou v ruce. Vyděšeně jsem na něj pohlédla a s prachovkou v ruce jsem se namáčkla do kouta kuchyně.

,,Pojď sem," řekl mi klidně. Já už jsem to ale nevydržela.
,,Proč?! Nic jsem neprovedla!" řekla jsem se slzami v očích.
,,Že ne?! To kvůli tobě je teď Laura v nemocnici! Jsi hrozná dcera!" křičel a já ho poslouchala s ohromeným a naštvaným výrazem. Pak už jsem jen cítila prudkou bolest na svých zádech. Vyjekla jsem. Proč mě viní za něco, co jsem neudělala?!

,,Uteču, přísahám že uteču!" rozkřikla jsem se, se slzami v očích. Ty modřiny bolely jako čert.

,,Neutečeš! Jinak to bude ještě horší" řekl mi stejně silným hlasem jako já můj otec.

Vyběhla jsem ven na zahradu. Na jediné místo, které jsem si tu zamilovala.

Lehla jsem si do trávy a znovu cítila slzy, jak mi tečou po tváři. Vždy když jsem v zahradě, se má mysl zklidní. Rozumím stromům, keřům, trávě... Všechno mluví a žije. Z lehu jsem se posadila ke staré jabloni a hned si vybavila vzpomínku, jak jsem po této jabloni lezla a táta mě jistil. Máma se smála a všechno bylo dokonalé...asi až moc a tak jednoho dne maminka onemocněla. Nejdříve byla doma a já s taťkou jsme se o ni, co nejvíce starali. Jednoho dne se jí však ještě přitížilo a tak musela do nemocnice. Mého otce, láska k ní tak zaslepila, až z toho začal obviňovat mě. Prý jsem se o ní nestarala dostatečně a ona teď kvůli mně zemře. Nikdy jsem ji s ním nemohla jít navštívit a otec mamince vždy říkal, že jsem jen nechtěla jít.

Když jsem byla unesena ve smutných vzpomínkách, napadlo mě, že útěk je nejlepší řešení, jak za tímto strašným životem udělat jednoduchou tečku. V hlavě se mi začal vytvářet plán.

Ahoj♡, tak je první kapitola na světě a já doufám že se vám líbí. V pozdějších kapitolách už nebude tolik násilí, slibuji.:)
Nevím v jakých intervalech budu vydávat kapitoly, hlavně přes prázdniny. Jinak se moc omlouvám za chyby a votes nebo comment potěší;)
Naty♥