Dívka z lesa |dokončeno|

2.kapitola ✓

Rychle jsem kráčela po cestě do školy. Naházela jsem své věci do skříňky, kterou jsem poté zamkla. Vyběhla jsem po schodech do druhého patra a našla třetí dveře z leva. Hluboce jsem se nadechla a vydechla a vzala za kliku. Jako vždy jsem na sobě ucítila pohledy všech spolužáků. Do uší mě tlačilo ticho, které muselo nastat až když jsem se objevila ve dveřích. Rychlochůzí jsem došla ke své třetí lavici u okna a posadila se. Na štěstí už si každý všímal svýho a já se tak mohla v klidu ponořit do učebnice.

Konečně poslední hodina. Pracovní činnosti. Je to můj nejoblíbenější předmět, protože hrozně ráda vytvářím nové a nové věci. Navíc mi učitelka často říká, že na to že mi je 14, už vyrábím věci jako dospělý člověk. Nikdo by mě na 14 netipnul, kvůli mé menší postavě. Mně to však vyhovuje, jelikož tím jsem mrštnější a ohebnější.

Dneska jsme vyřezávali a to mě opravdu hodně bavilo. Z polínka jsem vyřezala docela hezkou růži. Už jsem ji měla dlouho hotovou, přesto jsem ji měla stále na lavici a prohlížela si ji. Vzpoměla jsem si na růže, které mi rodiče vždy dávali na narozeniny. Dávali mi počet těchto krásných květů podle toho, kolik mi zrovna bylo.

Teď bych dostala možná tak 15 ran rákoskou.

Pomyslela jsem si a párkrát zamrkala, abych zahnala slzy, co se draly ven.

,,Zdá se, že už to máš hotové Beatriss. Proč jsi mi to už nepřinesla na stůl?" zeptala se mě paní učitelka Heidnová a prohlížela si můj výtvor.
,,Omlouvám se, chtěla jsem si to ještě prohlédnout," řekla jsem klidně a vzala do ruky dřevěný květ.
,,V pořádku," řekla jen a šla o lavici dál. Když jsem stála u učitelského stolu, se zájmem jsem si prohlížela výtvory ostatních spolužáků. Zvláště se mi líbila vážka, která musela dát hodně práce. Koukla jsem se na jmenovku a pokývala hlavou.

,,Máš to moc hezké," řekla nějaká dívka za mnou a tak jsem se překvapeně otočila.

,,Děkuju Liso, ale ta tvoje vážka je taky opravdu nádherná," řekla jsem s lehkým úsměvem a cítila jak se mi svaly v obličeji natahují. Tak dlouho jsem se neusmívala. Položila jsem svůj výtvor na katedru a přiložila k němu svou jmenovku.

,,Taky děkuju," odpověděla mi Lisa a taky se usmála. Potom se nadechla a zeptala se mě na otázku, na kterou se určitě chtěla zeptat už dlouhou dobu.

,,Triss...odkud máš ty modřiny?" vydala ze sebe a se smutnou tváří přejela pohledem mé zmrzačené ruce. Nevěděla jsem, co mám říct a tak jsem jen rychle vyhrkla:
,,Nic... často padám, jsem nešika."
Po tomto prohlášení jsem se rychle vydala ke své lavici.

Ahoj♡, dnes už druhá kapitola. Omlouvám se za chyby a votes nebo comments potěší.