Dívka z lesa |dokončeno|

4.kapitola ✓

Tuto kapitolu bych chtěla věnovat junabez a Filip1006 Mockrát děkuji za pomoc.

Ráno mě probudily sluneční paprsky, jež pronikaly do pokoje oknem. Připadala jsem si jako bych měla narozeniny, byla jsem šťastná. Cedric je dnes už od 5:00 v práci, která mu skončí až v 18:00 a potom stejnak půjde za mou maminkou. Nechtěla bych pracovat i v sobotu. Jediné, co mě mrzí je, že jsem se s maminkou nemohla ani rozloučit.

Všechny myšlenky jsem teď ale hodila za hlavu a pár kroky došla ke skříni s oblečením. Otevřela jsem ji a ze šuplíku vyndala všechno oblečení. Roztřídila jsem ho na hromádky a na sebe jsem si vzala obyčejný černý kraťasy a černý crop-top. Takové letní oblečení jsem zvolila proto, že z otevřeného okna byl cítit teplý letní vzduch.

Vezmu si jeden kufr, velký cestovní batoh a tašku. Máme doma tři kufry, jelikož jsme dříve hodně cestovali. Každé prázdniny jsme jezdili k moři a někam na hory. Minule jsme byli v Bulharsku a v Alpách. Při vzpomínce na potápění v moři a lyžování mi po tváři sjela jedna neposedná slza. Rychle jsem ji setřela a věnovala se své práci.

Došla jsem dolů a ze skříně vytáhla potřebné věci. Všechno jídlo jsem dala do tašky, každou část v domě jsem rozbordelařila a věci které by se mi mohli hodit jsem dala buď do batohu nebo do kufru. Nejvíc jsem vyprázdnila svůj pokoj a ze Cedricovi peněženky jsem si vzala pár tisíc v hotovosti a kreditku. Necítila jsem žádný pocit viny, naopak jsem pocítila pomstichtivé zadostiučinění. Vzala jsem si i svoje peníze, ale těch nebylo tolik. Cedric si peněženku vždy nechával doma. Na nákupy jsem chodila jen já, ale teď se mu to moc nevyplatilo.

Na útržek papíru jsem, co nejrychleji naškrábala:
Slyším dole kroky a cizí hlasy, možná jsme se viděli naposled.
Sbohem♡ Beatriss

Spokojeně jsem si prohlížela svůj výtvor a potom ho schovala za rodinou fotografii. Cedric mi nikdy nekoupil mobil, tak alespoň není divné, že jsem mu nezavolala. Vše jsem naplánovala tak, aby to vypadalo, že mě unesli a ukradli i spoustu věcí. Bylo mi jasné, že po mě vyhlásí pátrání a to by mě mohl kdokoliv, kdo mě uvidí, například nějaký řidič, prozradit. Proto jsem si na obličej napatlala všechen make-up, který jsem tady našla. Většina byla v koupelně, když musela mamka do nemocnice, všechna líčidla tady nechala. Logicky...

Sedla jsem si před zrcadlo a začala s přeměnou. Ne, že by to byla nějaká super změna, ale jelikož jsem se dosud nikdy nemalovala, skoro vůbec to nevypadalo jako já. Spíš jako někdo, kdo se vážně neumí malovat. Ach, vypadá to děsně.

S batohem na zádech, kufrem v ruce ne němž byl připnutý malý spacák a s taškou plnou jídla jsem vyšla před dům. Otočila jsem se čelem ke vstupním dveřím a s těžkým srdcem tiše zašeptala sbohem.

Když jsem došla na nejbližší autobusovou zastávku, nečekala jsem ani 5 minut a přijel nějaký autobus. Dojela jsem až na konečnou a tak jsem vždy jela kus od domova.

,,Nashledanou," řekla jsem a vystoupila ze svého taxíku. Byla jsem na kraji lesa a tak jsem vešla do něj. Netušila jsem, kde jsem. Šla jsem pořád dál a doufala, že najdu nějaké místo, kde budu moct strávit zbytek svého života.

Šla jsem takhle dva dny. Nohy mě bolely a oblečení jsem měla promočené potem. Každou noc jsem měla strach, protože být samotná v lese v noci není nic příjemného...
Byla jsem hrozně unavená, ale přesto jsem odhrnovala listí a procházela po kořenech a jehličím pořád dál. Někdy jsem si utrhla nějakou tu borůvku, i když jsem neměla moc hlad. I doma jsem byla zvyklá jen na trochu jídla, což byl obvykle jogurt nebo tatranka.

Jakmile už jsem neviděla ani na krok, vytáhla jsem z batohu baterku a pořádně prozkoumala okolí. Nerada bych si lehla třeba do mraveniště. Znovu jsem ucítila strach a tak jsem rychle rozdělala spacák a usnula pod širým nebem plném hvězd.

Ahoj♡, dnes už další kapitola
:D No znovu se omlouvám za chyby, kterých je tam určitě hodně...Votes nebo comments potěší Naty♥