Dívka z lesa |dokončeno|

24.kapitola ✓

Na to, že jsou Mie teprve čtyři roky, už má docela sílu a tak se mi na místě, kam pravidelně dopadali její pěsti, začala vytvářet jasná modřina.

,,Au, nech toho, to bolí!" řekla jsem a postavila vzteklou dívenku na pevnou zem.

,,Vy! Vy jste mě ukradla!" křičela po celém lese a já se modlila, aby to nebylo slyšet až do vesnice.

,,Psssst, Mio," snažila jsem se jí utišit a držela si ji na délku paží, aby mi modřiny nenaskočily i na nohách.

Když se ovšem sestra neuklidnila, trochu jsem zvýšila hlas.
,,Sakra Mio, uklidni se, já ti nechci ublížit! "

To zabralo. Mia konečně přestala vyvádět a svýma tmavýma očima se vpila do těch mých.

Usmála jsem se.
,,Chceš vidět kouzlo?" zeptala jsem se, abych docílila zvědavosti. Posadila se do mechu a zasmála se.

,,Jo! Určitě! Miluju kouzla!" vykřikla a zatleskala si pro sebe.

,,Tak se pořádně dívej..." pronesla jsem a zavřela oči. V hlavě jsem zadala jasný příkaz a po chvíli opravdu ucítila přeměnu celého svého těla.

Když jsem otevřela oči, Mia na mě koukala s otevřenou pusou.
,,Tak co, poznáváš mě?" zeptala jsem se a z čela si odhrnula pramen blonďatých vlasů.

,,Vy, vy jste ta prodavačka, co před náma utekla?" zeptala se mě, jakoby to byla úplně normální věc a dál na mě zírala s otevřenou pusou. Přes prázdniny se asi naučila Ř a K.

,,Ne, tak úplně..." odpověděla jsem a učinila ten samý pohyb, jen s jiným příkazem, než před tím.

Konečně jsem se své sestře ukázala, ve své pravé kůži. Bylo to, jako si z obličeje smýt obrovskou vrstvu make-upu, nebo jako když si sundáte velké vrstvy oblečení. Cítila jsem se mnohem lehčí, než ve své podobě obryně.

,,Páni, to chci taky umět," prohlásila rozhodně Mia a postavila se. Zvláštní, jak děti to, že se před vámi někdo z ničeho nic promění na úplně jiného člověka, berou jen jako něco úžasného... Dospělí by mě nejspíš hned podstrčil na nějaké chemické zkoumání.

Pokoušela se otřít o sebe bříško palce a prostředníčku, a vydat tak lusknutí, poněkud se jí to však nepodařilo.

,,Proč mi to nejde?!" řekla smutně a podívala se na mě.

,,Časem se to třeba taky naučíš," usmála jsem se, i když jsem o tom dost pochybovala.

,,Opravdu?!" zeptala se šťastně a začala na místě poskakovat jak tajtrdlík.

,,Možná," přikývla jsem a doufala, že si tenhle rozhovor Mia nebude moc dlouho pamatovat.

Po chvilce však Mia znovu zesmutněla a po tvářích jí začali stékat slzy.

,,A proč mě tatínek bouchnul na tvář?" zeptala se smutně. Při slově "tatínek" jsem sebou lehce škubla. To slovo se mi příčilo, vždy jsem ho nazývala otec nebo Cedric.

,,No, víš, on je tvůj tatínek tak trochu zlej," řekla jsem jí tak, aby mě pochopila.

,,Bála jsem se ho. Někdy byl moc hodný a někdy zase moc zlý," řekla Mia. Chápavě jsem se na ni podívala.

,,No, on už je prostě takový, když je maminka pryč, stane se z něj zlý pán, který by ti ubližoval," vysvětlila jsem jí soucitně.

Podezřívavě svraštila obočí a podívala se na mě pronikavým pohledem.
,,Ale... jak to víte?" zeptala se.

Ta holka je nějaká chytrá, na to, že jsou jí čtyři. Nadechla jsem se a celou situaci jí začala objasňovat.

,,Já jsem to totiž taky zažila. A to přesně u tvého otc... tatínka. Já jsem totiž..."
Nadechla jsem se. Nedokázala jsem větu dokončit. To slovo se mi vzpříčilo v krku a já ho nedokázala vyslovit.

,,Vy jste co?" zeptala se mě s nechápavým výrazem.

,,Tvoje sestra," pípla jsem potichu a sklopila pohled k zemi.

,,Co? Nerozumím vám..." řekla zklamaně.

,,Já jsem tvoje...sestra, ségra, sestřička..." zopakovala jsem pevným hlasem a čekala na její reakci.

,,Ale vždyť už jste dospělá..." namítla nechápavě. Dívala jsem se na ni s přimhouřenýma očima, jelikož mi její slova nebyla úplně jasná...

,,No... a co?"

,,Jste dospělá, takže nemůžete být moje sestra."

,,Můžu... a taky jsem."

,,Opravdu?"

,,Opravdu," usmála jsem se.

,,A-ale, proč mi o tobě rodiče neřekli? A proč jsi tady?" zeptala se na vcelku logické otázky.

,,Nevím proč ti o mně neřekli," odpověděla jsem zamyšleně.

,,A proč jsi nezůstala u maminky a tatínka?" zeptal se znovu.

,,No, on na mě totiž tatínek taky nebyl hodný, vlastně byl spíš zlý. Dost zlý. Maminka byla tu dobu v nemocnici a tak to neviděla. Když, to takhle bylo asi rok, rozhodla jsem se utéct. Sbalila jsem si všechny potřebné věci a na papírek napsala, že jsou dole slyšet nějaké kroky, a že jsme se asi viděli naposledy. Ten vzkaz jsem poté schovala za rodinou fotografii. Se všemi věcmi jsem se vydala hledat svůj úkryt. Už nevím, jak dlouho jsem šla, ale myslím, že to byl tak týden, možná víc. Jednoho dne jsem narazila na toto místo, a zabydlela se tady."

Této malé dívce, která právě stojí přede mnou, jsem řekla celý svůj příběh, celou hlavní základnu mého tajemství, celý svůj život.

Nevím, proč jsem se tak rozpovídala, ale k mému překvapení, to vypadalo, že mi i přes délku mého tajemství, rozumí. Ne, to je blbost, vůbec mi nerozumí, jelikož se Mia právě rozběhla k jezírku, takže mě nejspíš vůbec neposlouchala... Myslela jsem, že na mě bude koukat s nechápavým výrazem, ale v jejích očích byly spíš, nedočkavé jiskry.

,,Páni, takže, vy žijete v lese?" zeptala se ohromeně a vytřeštila oči.

,,No... jo," pokrčila jsem rameny a rozpačitě se usmála.

,,A nejsou tady lvi?" zeptala se vyděšeně.

,,Lví? Ne, lvi tady vážně nejsoi," zasmála jsem se.

,,Nesmějte se, můžou tady být lvi."

Raději jsem na to nic neřekla.

Chvilku jsem mlčela a pak přešla k jezírku. Ukázala jsem na to, kam voda pořád přitékala díky vodopádku a začala jí vysvětlovat svou techniku.

,,Takže, tady z tohoto jezírka, já piju, voda je čistá a pitná, protože mě už čtyři roky udržovala na životě. Tady z toho jezírka nepij, tam se vždy jen napustí voda na vykoupání a potom se zase vypustí," vysvětlila jsem jí celý svůj pitný režim a potom přešla na otázku, hlad.

,,A abych přežila, jím jen rohlíky, každý čtvrtek, jdu na trh, kde si vydělám pár korun, a za ty peníze si koupím nějaké pečivo, nebo třeba i zeleninu. Snídani mám jen někdy, ale oběd vždycky," dovyprávěla jsem.

,,A co večeře?" zeptala se zvědavě.

,,Tu nemám nikdy," řekla jsem pevně a zasmála se jejímu výrazu.

,,Zvykneš si," pokrčila jsem rameny. Když pořád nereagovala, rozhodla jsem se změnit téma.

,,Chceš něco ukázat?" zeptala jsem se a rukou udělala dramatický kruh. Přikývla.

,,Tak se pořádně koukej," šibalsky jsem se usmála a zahleděla se do těch tmavých očí, v kterých plály ohýnky nedočkavosti.

Ahoj♡, tak a je tu další kapitola a můžu Vám říct, že už se to opravdu chýlí ke konci.
:( .Pokud se Vám kapitola líbila, budu ráda za každý vote nebo comment.
                                         Naty♥