Dívka z lesa |dokončeno|

8.kapitola ✓

Rozhodla jsem se, že bych mohla začít sportovat. Prostě tak z ničeho nic mě napadlo, čím zaplnit volný čas.

Oblékla jsem se do sportovního trička a tříčtvrťáků.
Vlasy jsem si smotala do drdolu a začala svůj sportovní rozpis. Nejdříve jsem začala klikovat. Po třech už jsem se nezmohla ani na polovinu jednoho. Ach jo, budu muset začít cvičit každý den. Za kliky následovaly dřepy a sedy lehy. Tělocvik mi docela šel, ale posilování nikdy.

Dále jsem se šla proběhnout po lese. Po chvíli jsem se ale udýchaně opřela o strom. Nee, proč mi nic nejde?!

Jediné co mi zatím šlo nejlíp byl sprint. Měřila jsem si ho na hodinkách a můj čas nebyl vůbec špatný.

Dále v mém rozpisu bylo nenápadnost, přitahování, šplhání, lovení, zvedání a míření.

První tedy nenápadnost. Při prozkoumávání lesa jsem objevila místo, kam opakovaně chodily laně na pastvu. Snažila jsem se dostat se, co nejblíž k laním. To mi nešlo vůbec. Při každém kroku pode mnou prasklo několik větviček a po pěti nevydařených krocích se všechny laně rozutekly. Ale tak, i kdybych se k nim dostala, tak co? Osedlala bych si je? To asi těžko.

Došla jsem ke stromu, kde byla větev, tak akorát pro přitahování a ochable na ní visela. Jednou jsem se přitáhla, ale natolik mě to vyčerpalo, že jsem si musela dát pět minut oddech, než jsem to zkusila znovu. Potom už však větev neunesla mou váhu a s hlasitým lupnutím praskla a spadla na zem. I se mnou. Takže mě pak dost bolel zadek.

Ke šplhání jsem si vybrala malý strom, který měl větve skoro až u země a bez potíží na něj vylezla. Jelikož byl strom vážně dost malý, nebyl z něj moc velký rozhled. Vlastně jsem byla maximálně tak dva metry nad zemí, takže nic moc vzrůšo.

Na lovení jsem se vykašlala, stejně jako na zvedání a rovnou přešla na míření. Z patnácti pokusů jsem se šiškou trefila do stromu jedenáctkrát, což se mi zdá docela dobré.

Doma jsem se hodně napila a rovnou si začala napouštět vanu. Vzala jsem si rohlík a housku, jelikož mě ta trocha pohybu docela vysílila. Nejraději bych už na pečivo nikdy ani nesáhla, jak ho jím pořád. Snídaně rohlík, oběd rohlík, večeře rohlík, a když si dopřeju luxus, mám místo rohlíku housku. Jen z pohledu na pečivo v mých rukou je mi špatně.

Řekla jsem si, že pečivo mi nevydrží ani měsíc a že si budu muset začít nějak vydělávat. Nejdříve mě napadaly myšlenky, že umřu hladem a začala jsem být zoufalá, proč jsem si nevzala víc jídla. Z borůvek se neuživím a navíc bych v zimě mohla jíst tak možná borůvčí... Mohla bych si ulovit nějaké zvíře, ale to má dva problémy. První je, že jsem se k laním nepřiblížila ani na dvacet metrů, a tak si těžko ulovím třeba zajíce. A druhý problém, že si nedokážu představit jak do ubohého zajdy bodám nůž, svlékám ho z kůže a rozděluju jeho vnitřnosti s masem. Z toho se mi už teď zvedá žaludek. To raději zůstanu u těch hrozných rohlíků.

Po chvíli přemýšlení mě napadl mnohem lepší nápad. Pokud se každý čtvrtek ve městě konají trhy, mohla bych tam na černo něco prodávat. Něco málo bych si třeba vydělala a za to si můžu koupit nějaké ovoce. Jen při vzpomínce na jablko mám mžitky před očima.

Tenhle nápad se mi líbil, ale chtělo ještě vymyslet, co budu prodávat. Netrvalo mi to dlouho, jelikož mi pohled padnul na nepovedenou napodobeninu jednorožce. Budu vyřezávat spoustu různých sošek, které snad dopadnou lépe, než ten Minecraftový jednorožec a budu doufat, že se má díla ujmou. Vlastně mi nic jiného nezbývá, pokud nechci jíst do své smrti housky.
Nemeškala jsem, zašla pro dřevo a začala s vyřezáváním hned.