Dívka z lesa |dokončeno|

22.kapitola ✓

Probudila jsem se už asi někdy v pět. Dlouho jsem se převalovala a snažila se dodat svému tělu ještě nějaký ten odpočinek, ale mé tělo bylo očividně už dostatečně připraveno k dalšímu dni.

Zvedla jsem se tedy a šla si rovnou vyčistit zuby a trochu se osvěžit studenou vodou z jezírka.

Po obědě, jenž obsahoval suchý rohlík, jsem znovu luskla nad svou hlavou a ucítila, už známé přeměňování, po kterém následovalo změnění mé podoby.

Pro jistou jsem šla znovu do jeskyňky, abych prozkoumala svůj odraz.

Jakmile jsem zvedla oči k zrcadlu, jen mi poklesla brada.
Bělavou záři na vlasech, kterou jsem očekávala, nahradila hnědá barva podobná kaštanům. Vlasy byly dlouhé až pod zadek a byly rovné, jak kdyby je přejel parní válec. Nos se mi malinko zvětšil a na tváři se mi objevili výrazné pihy. Připadala jsem si jak Eiffelovka, jelikož jsem, podle svého odhadu, teď měřila tak 180 centimetrů.

Celé mé tělo pokrývaly černé šatečky. Na nohách jsem měla černé balerínky.

Předtím jsem vypadala víceméně jako obvykle, až na barvu vlasů a očí jsem byla stejná, ale teď, teď jsem úplně, ale úplně jiná, což se mi hodí k mému plánu.

S úsměvem na rtech, které jako kdyby ani nebyly moje, jsem vyšla z jeskyňky.

Nebyla jsem zvyklá se sklánět a tak mi horní konec mých ''dveří'' vytvořil na hlavě pořádnou bouli. S prudkou bolestí tepající na mém čele jsem se vydala do vesnice.

Ve městě dnes trhy nebyly, jelikož je pátek a tak jsem se jen opřela o zeď nějakého domu a ze své, pro mě tak nepřirozené, výšky jsem se snažila vypátrat nějaké členy své rodiny.

Připadalo mi samozřejmé, že se tu objeví, jelikož i bez trhu, tu bylo dost obchůdků, do kterých by mohli kdykoliv zajít.

Po dlouhém čekání jsem je konečně spatřila. Můj žaludek opět udělal pár salt, když jsem pozorovala jak se matka drží mého otce jako záchranného člunu. Neváhala jsem a vyšla za nimi.

Teď by se mi hodilo umět zneviditelnit, to však mé kouzelné schopnosti neobsahují. Bohužel.

Ne nadarmo jsem však čtyři roky strávila pečlivým sportováním, vylepšování své zručnosti a posilováním, a tak jsem se za touto šťastnou rodinkou pomalu kradla dál a dál.

Nejdříve zapluli do obchodu s potravinami, před kterým jsem na ně počkala s novinami v rukou a poté je znovu následovala až k malému cihlovému domku. Domek byl postaven ve velice klidné ulici.

Když došli až k budově, já jen prošla okolo a dělala, že mám naprosto jiný cíl než oni, i když opak byl pravdou.

Jakmile za sebou zavřela dveře i štěbetající Mia, neváhala jsem ani minutu a lehce vysoký plot přeskočila. Já jsem teď díky své výšce, vyskočila snad o metr výš než normálně a tak pro mne nějaký plot nebyl žádnou překážkou.

Přikradla jsem se na zahradu a rodinku Heartbeatových pozorovala skrz okenní sklo.

Všude po zemi byly poházené různé krabice a papíry.

Opravdu to vypadalo, že se sem přestěhovali. Podle mých úsudků jsem právě hleděla do obývacího pokoje.

Na kraji byla napůl rozbalená televize a naproti ní byla už úplně rozbalená a přimáčknutá ke zdi, pro mne už známá, bílá pohovka.

Celá rodina složená z mé sestry, matky a otce, právě vstoupila do oné místnosti, kterou jsem měla tu čest poznat.

Aby byla menší pravděpodobnost, že si mě všimnou, jsem se trochu přikrčila.

Při pohledu na Miu mé srdce zaplavil pocit sesterské lásky, při pohledu na otce celé mé tělo polil nepříjemný chlad a obavy a při pohledu na matku jsem pocítila lítost a smutek.

Je dost možné, že otcovou vinnou přijde i o druhou dceru.
Přežije tento šok? Co když spáchá sebevraždu?! Co když umře kvůli mně?!

Rychle jsem tyhle myšlenky zahnala.

Vím teď už, kde bydlí, budu tedy Miu každý den kontrolovat.

S jednoduchým a prostým plánem jsem se vydala zpátky domů.

Ahoj♡, tak a je tu další kapitolka pro vás. Myslíte,  že se její otec změní, nebo ne?
Jinak se omlouvám ta chyby a děkuju za každý vote nebo hezký komentář.Taky jsem moc ráda,  že tento příběh má už 548 reads. Neuvěřitelné!!
                                     Naty♥♥♥