Dívka z lesa |dokončeno|

19.kapitola ✓

Seděli jsme v tichosti a pozorovali západ slunce odrážející se na jezerní hladině.

,,Je to krásné," šeptla jsem a přivřela oči před ostrým světlem.
,,Jo, to je," souhlasil Sam.

Asi po deseti minutách John řekl:
,,Ale už bychom se měli vrátit, začíná se stmívat."

Zaklonila jsem hlavu a podívala se na oblohu. Červánky už zmizely a na obloze začínala panovat tma. Bylo to jako kdyby někdo vylil inkoust, který se pomalu roztéká po papíře všemi směry. Zvedla jsem se a rychlým krokem jsem dohnala všechny ostatní. Teď už jsme šli mlčky. Zastesklo se mi po Cess. Je tam tak sama, hladová...

Doma jsem se svalila na postel a černé vlasy rozhodila okolo své hlavy. Zavíraly se mi oči a tak jsem do dvou minut byla tuhá.

**************

,,Nechceš svézt?" zeptal se mě Sam u kuchyňského stolu. Jen sami my dva jsme seděli nad hrnkem s kakaem.

Když jsem se vždy pokusila zmínit téma návrat domů před ostatními, spustily se hlasité protesty. Začínala jsem mít silné podezření, že na mě nejsou John a Mariett milí jen tak, ale je v tom něco jiného. Rozhodla jsem se zmizet už před pár dny a moje rozhodnutí ještě sílilo, když mi Mariett oznámila, že půjdeme znovu navštívit nemocnici. Na to místo už jsem se nechtěla vrátit nikdy.

A tak, když jsem se pokusila a nenápadný úprk, mě Sam přistihl.

,,To bys byl moc hodný," usmála jsem se, jedním lokem jsem vyprázdnila hrníček a potom jsem šla do pokoje pro hosty, kde jsem teď každou noc přespávala. Oblékla jsem se do oblečení, ve kterém jsem přišla a došla k domovním dveřím, kam už dorazil i Sam.

,,Vážně nechceš počkat na naši? Dotkne se jich, jestli zjistí, že jsi zmizela bez rozloučení," řekl s vážnou tváří, bokem opřený o práh dveří.

,,Jak jsem řekla, už se vážně musím vrátit domů a navštívit babičku," trvala jsem si na svém. Zavázala jsem si tkaničky u bot a potom se s bolestným píchnutím obrátila k pohodlnému bytu, se kterým se budu muset také rozloučit.

Sam se na mě povzbudivě usmál a já mu úsměv váhavě opětovala. Zavřela jsem domovní dveře a zhluboka se nadechla. Chytla jsem Sama za ruku. Překvapilo ho to, ale opětoval mi stisk.

,,Neboj, určitě se ještě uvidíme," řekl pevným hlasem a jedním okem na mě mrknul.

,,Snad," pípla jsem, i když jsem věděla, že to není pravda. Nasedli jsme do auta.

,,A kam chceš odvést?" zeptal se Sam.
,,K lesu," řekla jsem přiškrceně.
,,Dobře..." To byla jeho poslední slova, za celou jízdu autem.

Když zabrzdil, vystoupila jsem a Sam hned za mnou. Objala jsem ho.

,,Budeš mi chybět," zašeptala jsem se zamlženýma očima. Pohladil mě po vlasech a já se na něj jemně usmála. Chvíli jsme si dívali navzájem do očí a já se cítila přesně tak, jako všechny ty ženy v romantických filmech. Chtěla jsem se odtáhnout, ale tělo mě neposlouchalo a naopak se přiblížilo ještě trochu blíž.

A pak se ke mně Samuel konečně, jako by po několika letech, sklonil a jemně mě políbil. Byl to můj první polibek a s vysokou pravděpodobností i můj poslední a tak jsem si ho přitáhla proti své vůli trochu blíž a polibek prohlubila.

,,Takhle to bude ještě těžší," zašeptala jsem, když jsem se odtáhla, se smutným úsměvem a po tváři mi steklo pár slz.

,,Nemohl bych se na sebe podívat do zrcadla, kdybych to neudělal," usmál se. Nebrečel. On totiž ještě měl naději, že se někdy uvidíme.

,,Sbohem," vydala jsem ze sebe, rychle se otočila a pár kroky se dostala přes hranici lesa. Celým tělem mi projel příjemný pocit, který však potlačovala silná bolest v hrudi. Ne že bych se do Samuela zamilovala, to určitě ne, jen jsem k němu tak nějak přilnula a ten poslední polibek celou situaci jen o tolik ztížil.

Mávla jsem rukou před sebe a vytvořila si tak cestičku, která za mnou však zase hned mizela.

Vítej doma.

,,Díky," odvětila jsem nezaujatě.

Proč jsi nepoužila svou proměnu, co kdyby tě poznali?!

,,Nepoznali a ani nepoznají, už jsem totiž mrtvá," odsekla jsem a hřbetem ruky si setřela slzy.

Jsi mrtvá?

,,Jo, mrtvá."

To nechápu.

,,Jak bys taky mohl, jsi keř," odvětila jsem kousavě. Sesula jsem se zády k jeskyni a snažila se zabránit dalším přicházejícím slzám.

Co se stalo?

Protočila jsem oči a několikrát zamrkala.

,,Ve zkratce. Spadla jsem ze skály, někdo mě našel, uzdravila jsem se a teď jsem zpátky."

Nechtěla jsem být zlá, ale nějak mi to bylo jedno. Konečně jsem po tak dlouhé době byla v blízkém kontaktu s někým reálným, nemohla jsem si pomoct, ale keř byl dost ubohá náhrada za lidskou společnost.

Ale proč brečíš?

,,A proč ty mluvíš?" zeptala jsem se na oplátku ironicky. Po těchto slovech zavládlo ticho, za které jsem byla docela vděčná.

Jelikož jsem měla snídani, tak už nebudu mít žádné jídlo. Dala jsem tedy jídlo jen Cess, která se pořád nenechá pohladit, umíněný zajíc, a potom jsem se dala do vyřezávání.

Večer jsem si rozsvítila baterku a četla si.
,,Pitomý komáři," zanadávala jsem si pro sebe a plácala všude okolo. Zhasla jsem tedy baterku a přála si usnout. Vzpomněla jsem si, ale na Sama, Mariett, Beth, Johna, mamku, taťku... Samozřejmě jsem zase začala brečet, protože jsem si nemohla pomoct, můj život je na nic.

Ahoj♡
Tak a je tu další kapitolka.Myslim, že už to je jedna z posledních.;(Doufám, že se vám kapitola líbila, protože se v ní možná trochu moc brečelo, ale pokud ano, tak dejte votes nebo comments.

                                             Naty♥