Dívka z lesa |dokončeno|

11.kapitola ✓

Můj narozeninový den pokračoval. S plným žaludkem jsem se prodírala lesem ke svému domovu. Už se těším na Cess. No, vlastně ani moc ne, jen mě zase poškrábe.

Cestou jsem trhala pampelišky, trávu, listy od pampelišek, prostě vše, co by zajícovi mohlo chutnat.

,,Cess!" vykřikla jsem a sedla si k mému zajdovi. Všechno jídlo už snědla, ale voda byla vypitá jen z půlky.

,,Takže ty asi budeš jedlík, co?" usmála jsem se.

Všechny natrhané listy a tak, jsem jí dala do jejího žlábku a pozorovala, jak se Cess po všem hladově vrhla. Jak jsem jí tak sledovala, jak se láduje a vybavila jsem si, co všechno jsem do sebe narvala, žaludek se mi nebezpečně zahoupal a v přiští vteřině už všechen můj oběd vylítnul ven do nejbližšího křoví. Zatočila se mi hlava, takže jsem se raději posadila na nejbližší pařez a zhluboka oddechovala.

Hodně jsem doufala, že to je jen z toho jídla, protože jakákoliv nemoc je hrozná. Většinou onemocním v zimě, protože nemám moc teplého oblečení a vždy jsou to muka. Nemám čaj, je mi zima a k zahřátí mi slouží jen pár mikin a spacák, nemám, co dělat a když zvracím, vždy to tady smrdí ještě dalších pár dnů, ale já nemůžu jít nikam jinam...

Na své osmnácté narozeniny jsem, ale chtěla něco extra a teď toho trochu lituji.

Pokusila jsem si Cess pohladit, ale jakmile zahlédla mojí ruku, rychle se namáčkla do kouta a sklopila uši.

,,Ach jo. Tak dobře, když nechceš pohladit," povzdechla jsem si uraženě. Došla jsem k jezírku, ke kterému jsem se následně sklonila a vodou si vypláchla pusu. Po tom, co jsem ze sebe to jídlo dostala je mi upřímně mnohem líp.

Cess však bylo nějaké mé uražení úplně jedno. Povzdechla jsem si a vydala se do jeskyňky pro kusy dřeva a nožík. Už umím vyřezat skvělé věci, které si i kupuje hodně lidí. Tím hodně myslím, alespoň pár lidí. Začala jsem nožíkem vytvářet nové a nové věci.

Když jsem vyřezala třetí věc, přestalo mě to bavit, a tak jsem si raději vzala knížku a začala si číst. Vžívala jsem se do děje své oblíbené literatury. Detektivní příběh byl i napínavý i dobrodružný. Jakmile jsem otočila 231. stranu, začala se mi klížit víčka. Koukla jsem se na hodinky, ale pak jsem si uvědomila, že už mi dávno nejdou. I přes svou únavu jsem pokračovala v četbě. Teď už jsem děj vůbec nevnímala. Položila jsem rozečtenou knihu na svůj hrudník a zavřela oči.

Běžela jsem po louce a v náručí držela zajdu. Točila jsem se a bosýma nohama se odrážela od země. Najednou se přede mnou objevil dům. Byl mi povědomý, ale nemohla jsem si vzpomenout, kde jsem ho už viděla. Bez váhání jsem vešla dovnitř, věděla jsem, že se mi nic nestane. Na posteli ležela žena, která v ruce pevně svírala nějaký obrázek. Hlavu měla skloněnou. Brečela. Objímal ji muž s brýlemi až na kraji nosu a z úst se mu draly špatně potlačované vzlyky. Mezi nima sedělo malé dítě. Jediné neplakalo. Oba zvedli hlavy. Všimli si mě. Náhle mě přepadla nejistota. Ublíží mi? Žena vstala a já už se bázlivě nakrčila a připravovala se k útěku, když v tom mi podala mobil a zašeptala:

,,Zavolej Samuelovi, zeptej se ho jestli je naše dcera v pořádku."

Jen jsem na ně koukala a po chvíli váhání vzala mobil do ruky. Nemohla jsem se na obličej té ženy přestat dívat. Na displej dopadla malá kapka. Slza.

Probudila jsem se celá mokrá. Koukla jsem se do zrcadla a sama sebe se lekla. Vrabčí hnízdo na hlavě, vlasy slepené potem, tváře mokré od slz a šaty pomačkané. Rychle jsem vstala, až se mi opět zamotala hlava, a vyšla ven. Nadechla jsem se. Cítila jsem příjemný jarní vzduch, který mi však připadal jako rána do obličeje. Znovu jsem si vzpoměla na ten sen. Matku i otce jsem poznala, ale co to dítě mezi nimi?