Dívka z lesa |dokončeno|

13.kapitola ✓

,,Ddddobrý den," vykoktala jsem.
,,Dobrej. Chtěla bych vidět vaše povolení k prodeji zboží." Srdce se mi málem zastavilo.
,,No...já, totiž o omlouvám se," dostala jsem ze se sebe.
,,Takže nemáte," řekla přísným hlasem kontrola. Jen jsem zakroutila hlavou a sklopila pohled k zemi.
,,Tak to budete muset jít s námi," řekla a pískla na své společníky, jako by to byli její psi. Když jí věnovali pozornost, rukou naznačila ať jdou k ní.

,,Ajajaj, slečínka nemá povolení?! Tak to budeme muset k soudu," řekl nepříjemným hlasem.
Co?! K soudu?! Dělaj si srandu?! To není normální! Vždyť jsem jenom prodávala blbý dřevěný věci!
,,Nikam s vámi nepůjdu, jasný?!" křikla jsem na ně.
,,Tak to se pleteš," zasmál se muž a rychle mi chytnul ruce za zády. Mohla bych ho kopnout, ale je tady hodně lidí, kteří by mohli zavolat policii a s tou se rozhodně nepotřebuju potkat. Chtěla jsem mu alespoň vyklouznout, ale jeho sevření bylo tak silné, až jsem myslela, že mi odumřou ruce.

,,Tak ty se budeš vzpírat?! Tak to nasadíme poutíčka!" mluvil dál s použitím zdrobnělin, z čehož mi běhal mráz po zádech.

,,Ne!" zaúpěla jsem.
,,Ale ano," řekl zlomyslně a nasadil mi pouta. Byla jsem bezmocná.

Stála jsem v soudní síni a přede mnou seděl v lavici soudce.
,,Bello Levinsnová, přiznáváte tedy, že jste prodávala, možná i nebezpečné zboží, bez povolení?" zeptal se soudce zvučným hlasem.
,,Ano, a musím říct, že prodávat dřevěné blbosti, je hrozně nebezpečné na životě ostatních," prohodila jsem ironicky.
,,Ticho! To nic nemění na tom, že jste prodávala bez povolení. A podle zákona, jelikož vám už bylo osmnáct let, půjdete na pět měsíců do vězení!" rozkřikl se ten hnusnej parchant. Jako vážně?! Tady to mají nějaký ostrý, když za dřevěný autíčko půjdu do vězení.

,,Já s vámi nikam nejdu!" řekla jsem silným hlasem.
Potom už bylo vše na mně. Rychle jsem se rozeběhla k soudní lavici, na kterou jsem vyskočila, odrazila se a chytla se okenního parapetu, rukama jsem se přitáhla tak, že jsem se postavila na něj, prudce jsem otevřela okno a skočila na střechu druhýho baráku. Cítila jsem, jak mě něco trefilo do nohy, rychle jsem vytrhla malou šipku s ostrým hrotem, můj mozek však začal pracovat pomaleji a pomaleji. Neeee, úpěla jsem v duchu. Přeběhla jsem přes střechu a seskočila dolů. Běžela jsem jako o závod do lesa. Tam jsem už nevydržela a skácela se k zemi.

,,Kde je?! Kam zmizela?!" křičel za mnou kdosi.

***

Otevřela jsem oči a mžourala do paprsků slunce. Kde to jsem?! Počkat, doma?! Posadila jsem se a zjistila, že mám na hlavě mokrý ručník.
,,Kdo je tu?" zeptala jsem se.

Já.

Keř. Silně jsem sebou trhla. Dříve jsem měla pocit, že slyším, jak na mě mluví, ale pokládala jsem to za pouhý blud. Srdce se mi divoce rozbušilo. Znamená to, že příroda má mozek? Dokáže sama přemýšlet?

,,Děkuju," řekla jsem jen a podezřívavě se rozhlížela kolem sebe. Nikde nikdo.

Nemáš zač, ale měla bys své schopnosti více využívat. Můžou ti zachránit život.

Chvilku jsem se zamyslela.
,,Nebyla jsem si jistá, jestli to není jen v mé hlavě. Proč by mi vlastně les dával schopnosti ho ovládat?"

Tahle otázka mi už dlouho vrtala hlavou.

Pokud žiješ v budově, kterou nazveš svým domovem, všechny věci patří tobě. Pokud žiješ v lese, který nazveš svým domovem, všechny věci patří také tobě. Neničíš les, ale pomáháš mu růst. Všechny odpadky z něj vynášíš, zvířatům pomáháš i vodu pročišťuješ.

,,Tohle všechno jsem udělala?" zeptala jsem se, spíš ze skromnosti.

Když ti bylo patnáct, našla jsi jednu studánku, která byla zašpiněná listím a vším možným, ty jsi ji vyčistila sama, bez pomoci a zvířata tak mohla pít čistou vodu. Ty jsi ji chodila pravidelně čistit a ještě chodíš.

Raději nebudu zmiňovat, že jsem to udělala jen tak z nudy a začalo mě to bavit.

,,No dobře," řekla jsem pomalu.

Když ti bylo šestnáct, tak jsi našla zajíce v pytláčí pasti, zachránila jsi ho a jeho nožku mu vyléčila. Sice od tebe utekl, ale to jen proto, že to byla králíčice, která měla mláďata.

,,To určitě...'' chtěla jsem ještě svou větu dokončit, ale keř mi skočil do řeči.

Když ti bylo sedmnáct, tak jsi po celém lese vysbírala odpadky a hodila je do popelnice. Beatriss, díky tobě tento les vzkvétá, ty si tu schopnost zasloužíš.

,,No dobře, ale mě baví se o les starat a pomáhat mu. Teď tu, ale brzy nebudu," posmutněla jsem.

,,Brzy umřu hlady. Nemám povolení k prodeji zboží a na trhu už se nemůžu ani ukázat. Nemám si jak vydělat a nemám doživotní zásoby," řekla jsem smutně, a když mi začal docházet význam mých slov, nešťastně jsem se chytla za hlavu.

Teď jsem ti chtěl také říct jednu špatnou zprávu, ale jak tak přemýšlím, tak by se ty dvě zprávy daly spojit do dvou dobrých.

Udiveně jsem zvedla hlavu a s nadějí v očích se podívala na temné křoví přede mnou.

Ahoj♡, tak je tu další kapitola. Líbí? Pokud ano, víte co máte dělat. Omlouvám se za chyby a užívejte prázdniny, které se nám už bohužel krátí;(
                                         Naty♥

Po své vlastní korekci si teď říkám, že tahle kapitola je hrozná kravina, ale musím ji tady nechat, tak se omlouvám 😆