Dívka z lesa |dokončeno|

6.kapitola ✓

Druhý den jsem pokračovala ve své práci. Ze své včerejší deprese jsem se vyspala a přepadlo mě bláznivé uspokojení při pomyšlení, že Cedric přišel domů a tam bordel. Peníze pryč. Dcera pryč. Doufám, že alespoň trochu trpěl a pokud ne kvůli mně, tak alespoň kvůli těm penězům.

Bylo hrozné horko a při kopání jsem znovu propotila triko, to jsem kopala necelou hodinu. Ale potom, konečně, úspěch! Jáma byla hotová. Nebyl to luxusní bazén, ale dala se do toho napustit voda, což beru jako velký úspěch.

Na dno jsem dala kameny, abych nešlapala na bahno. Netušila jsem, že kameny jsou tak potřebný pro život...
Jelikož byla celá mýtinka obklopená houštím, nemusela jsem se bát, že by někdo narušil mé soukromí. Když jsem se celá vykoupala, nebo spíš na sebe nacákala dostatek ledové vody a smyla ze sebe špínu a pot, bylo mi příjemně.

Když jsem uschla, vzala jsem si šortky a černé tílko, jelikož i přes fakt, že jsem obklopená křovím, tu bylo opravdové horko. Vlasy jsem si smotala do drdolu, protože kdybych si je nechala rozpuštěné, nejspíš bych se roztekla. Přes oblečení jsem si pro jistotu vzala plášť, který mi mamka kdysi dávno dala na karneval. V té době mi byl větší, takže teď mi je tak akorát.

Myšlenka na matku mě donutila se zastavit na místě. Je možné, že přes svou nenávist k Cedricovi, jsem na ni za celou tu dobu nepomyslela? Nebo mi na ní snad nezáleží?

Chytla jsem se za hlavu a snažila se připustit si, že jsem na ni zapomněla. Naprosto jsem na ni zapomněla. Jsem ta nejhorší dcera na světě. Z hluboka jsem se nadechla. Už s tím nemůžu nic dělat, vlastně s tím ani nechci nic dělat.

Malou, skoro neviditelnou cestičkou, jsem vyšla z mého hustého úkrytu a procházela se po lese.

Procházela jsem celý les a na kus papíru si zakreslovala jeho jednotlivé části. Bylo to obtížné, často jsem škrtala, takže si mapku zakreslím pořádně až "doma" ještě jednou a přehledněji. Dokonce jsem narazila i na jednu cestu, která byla plná lidí. Jsem poblíž lidí! Nejsem úplně sama.

Když jsem procházela po cestě, všimla jsem si, že na mě dost lidí koukalo trochu s obavami. Nedivila jsem se. S pláštěm asi nebylo ani poznat, že jsem dívka. Spíš jsem asi vypadala jako vrah, co si vyhlíží oběť nebo blázen co mluví s keři...

Cesta vedla do vesnice. Díky odposlouchávání řečí ostatních lidí jsem poznala, že jsem v Polsku... Jsem v Polsku?! Jak jsem se mohla dostat do Polska?!

Náhoda je, že umím polsky. Trochu. Mamka chtěla abych uměla hodně jazyků a to se mi teď bude hodit. Došla jsem do vesnice a obcházela různé uličky. Šla jsem kolem obchodů kde se ozývaly hlasy dětí, které chtěly koupit zmrzlinu i kolem hospod, kde na plný pecky hrálo Despacito.

Po chvíli jsem usoudila, že je čas se vrátit zpátky. Ucítila jsem i, jak mi kručí v žaludku, což se moc často nestává. Na cestě jsem nepozorovaně odbočila. Měla jsem však nepříjemný pocit, že mě někdo pozoruje. V lese jsem už tedy běžela a zastavila se až kousek od houští. Rozhlédla jsem se všude okolo a teprve když jsem nikoho neviděla, jsem rychle proběhla stezkou ke svému útočišti.

Sundala jsem si plášť a zchladila se ve studené vodě ruce. Ty jsem si potom přiložila k hlavě a užívala si chlad vody. Potom jsem odendala kámen, jenž byl hráz mezi jezírkem a mou něcojakovanou a napustila si vodu na koupel.

Naopak jsem dala kámen na odtokovou díru z jezírka. Vše jsem totiž vyřešila tak: Z jezírka jsem vykopala dva průtoky. Jeden aby tekl do mé vany a druhý, aby nepřetekla voda v jezírku, když je první průtok zadělaný. Vždy jsem si totiž napustila vodu do vany a tam ji měla celý den a na noc ji vypustila.

Když se napouštěla má něcojakovana, tak jsem se napila čisté vody v jezírku a došla si do jeskyňky pro rohlík. Raději jsem si vzala jen půlku, protože mé zásoby byly přímo k pláči.

Koukala jsem se, jak se má vana napouští a při tom se zakousla do rohlíku. Jaká to romantika.

Slunce teď bylo ve fázi, že mi svítilo do jeskyňky a zbavovalo tak tento úkryt od funkce na vytváření stínu. Možná bych si mohla udělat nějaké dveře.
Najednou mě napadl nápad. Koukla jsem se na mapku a očima hledala slovo louka, když jsem ji našla, usmála jsem se. Louka bylo jedno z mála normálních slov, protože dále byste na kusu papíru našli názvy jako tam, kde to je děsivý a smrduté údolí...

Nejdřív jsem vyšla jen s taškou v ruce, potom jsem se ale otočila a pohlédla na plášť. Chvilku jsem váhala, ale potom jsem vyšla k němu a přehodila ho přes sebe.
,,Pro jistotu," zamumlala jsem, protože s pláštěm jsem si připadala přeci jenom chráněnější, a uprostřed stezičky se zastavila. Buď slyším hlasy a nebo mám halucinace. V duchu jsem  zvažovala, jaká varianta je pravděpodobnější a došla k závěru, že je to tak padesát na padesát.

,,Byl to zvláštní člověk, měl na sobě černý plášť a místo, aby šel po cestě, zaplul do lesa a pak už jsem ho neviděl, prostě zůstal v lese. Proto jsem vás raději informoval. Co kdyby měl něco společného se zmizením té dívky," slyšela jsem hlas neznámého a tak nějak tušila o kom mluví.

,,Děkujeme vám za upozornění. Pořádně prohledáme les. Musíme doufat, že Beatriss Heartbeat, ještě někdy uvidíme," povzdechl si kdosi. Jelikož jsem ten hlas nepoznávala a byl mi cizí, tak mě ani nikdy neviděl...

Potichu jsem odběhla do své jeskyňky, cestou pode mnou však praskla jedna větvička a hlasy rázem utichly.

,,Co to bylo?!" zeptal se vyděšeně jeden hlas. Ztuhla jsem.
,,Asi jen nějaké zvíře," prohodil ten druhý nejistě. Ano, ano, ano, věřte mu.

,,Stejně bych se tam ale asi měl podívat," řekl ještě a mně se hlasitě rozbušilo srdce. Ne, ne, já nechci zpátky domů, prosím jen to ne. Říkala jsem si v duchu a cítila slzy v očích.

,,Jau, posraný křoví," stěžoval si muž a zastavil se, očividně si myslel, že tam je jen houští a že by tam nikdo nezůstal ani se neschovával.

,,Určitě to byl jen nějaký pták," řekl a potom jsem slyšela kroky vzdalující se pryč.

,,Děkuju, děkuju..." řekla jsem do vzduchu a vděčně se opřela o stěnu jeskyně.

Nemáš zač.

Zašeptalo křoví. Usmála jsem se a znovu se koukla na mapku, kterou jsem pevně svírala v rukou.

Prošla jsem kolem mohutného dubu, přešla skrz borůvčí a došla na louku. Natrhala jsem všechny možné květiny a když jsem měla plnou tašku, vydala jsem se zpátky.

Zbytek dne jsem strávila pletením květin k sobě tak, aby vznikly květinové provázky, což bylo o dost příjemnější než včerejší kopání jámy.

Ty jsem potom uvázala jedním koncem na kraj jeskyně a druhý visel dolů. Docela se mi to povedlo.
Zbyl mi ještě jeden provázek květů a tak jsem si z něj upletla věneček.

Na obloze se už začaly objevovat hvězdy a tak jsem se šla převléknout do pyžama. Věneček jsem dala do vody a doufala, že vydrží do zítřka. Chvilku jsem jen tak seděla, dívala se na překrásnou oblohu a přemýšlela.

Už mě tedy hledají. Cedric mé zmizení přeci jenom ohlásil. Představa, že by mě našli a vrátili zpět domů byla děsivá. Vždyť mi to sám řekl, řekl ať si zkusím utéct a bude to ještě horší. Co všechno by byl schopen mi udělat?

Otřásla jsem se pod představou, že bych s ním musela dál žít pod jednou střechou. Po tváři mi stekla jedna slza, která ani nevím odkud se vzala. Rychle jsem ji setřela, ale hned se přiřítila další. A po ní další a další. Schoulila jsem se do klubíčka a nahlas  se rozvzlykala. Chci zpátky domů a zároveň nechci. Chci vidět mamku a zároveň nechci. Chci žít normálně a zároveň nechci.

Zničil mi můj otec život a nebo mi ho naopak udělal výjimečný?

Ahoj♡, tak dneska je tu další kapitola a já doufám že se vám líbila. Omlouvám se za chyby a votes nebo comments potěší. ;)
                                                Naty♥