Dívka z lesa |dokončeno|

25.kapitola ✓

Mávla jsem rukou do tvaru kruhu. Tam, kde má ruka proletěla vzduchem se vytvořil pruh tvořený z pampelišek.

Usmála jsem se nad svým výtvorem a posadila čerstvě vykouzlený věneček na hlavu, dokonale ohromené hnědovlásce.

,,Páni, vy... vy jste úžasná!" řekla vážně a zatočila se do kolečka.

,,Nemusíš my vykat," zasmála jsem se. ,,Tykej mi, jsem přece tvoje sestra."

,,Jo..." řekla nerozhodně a rozpačitě se na mě podívala. Potom sklopila pohled k zemi a zčervenala snad až za ušima.

,,Děje se něco?" zeptala jsem se s pozvednutým obočím.

,,Co znanená tykat a vykat?" zamumlala otázku mířenou někam na špičky svých bot.

,,To znamená, že mi nemusíš říkat 'vy', ale 'ty'," vysvětlila jsem jí a potlačovala smích.

,,Aaha," řekla zamyšleně a konečně zase svou hlavu zvedla

,,A kde budu spát?" zeptala se a rozhlédla se, jako by doufala, že sem přiletí postel s nebesy.

To byla dobrá otázka, která však zajímala i mě. Kde bude spát? Spacák mám jen jeden a obě se tam nevejdeme.

Já se dneska asi vyspím na zemi a zítra snad něco vymyslím.

Váhavě jsem jí tedy odpověděla.
,,Ve spacáku, a bydlet budeme támhle," ukázala jsem na jeskyňku, u níž pohledu dovnitř bránily provazce květů očarovány tak, aby nikdy neuschly.

Mia se váhavým krokem vydala k jeskyňce, roztáhla ony závěsy a opatrně nahlédla dovnitř.

Vykuleně koukala do jeskyňky a oči jí při tom těkaly sem a tam.

Poté se na mě otočila.
,,A tady budeme bydlet?" ptala se zklamaně, jako kdyby tomu nemohla uvěřit.

,,Ano," řekla jsem a zamračila se. Ona je zvyklá na měkkou postel, tři teplá jídla denně, pohodlí v jejím pokojíčku, zimu strávenou s teplým kakaem v rukou, v létě každý den koupání v bazénu, na podzim jen sedět před oknem a pozorovat déšť, sednout si jen tak k televizi... Tady v lese to tak, ale vůbec nefunguje. Tady se bojíš jestli budeš mít dneska co jíst. Vždycky, když byla zima to pro mě bylo hodně těžké, protože abych se vykoupala, musela jsem si všechnu vodu ohřát nad ohněm. Sice jsem ji zachránila před otcem, zároveň jsem ji však vytrhla z normálního života.

Z roje myšlenek mě vytrhla až Mia.
,,A jak se vůbec jmenuješ?"
,,Beatriss, ale říkej mi prosím Triss. A ve městě mi říkej Amando nebo Mandy. Vím, že to je matoucí, ale jsou to nezbytná opatření. Ty se ve městě budeš jmenovat..." zamyslela jsem se.
,,Třeba Ariana. Ano?" podívala jsem se na ni vážně. Ona mě, ale nechápala.

,,Ale já se nejmenuju Ariana!" namítla a pokračovala
,,Jmenuju se Mia Heartbeat!" pronesla pyšně.

,,To je sice hezké, ale ve městě se musíš jmenovat Ariana," trvala jsem na svém.

,,Ale proč?! Mě se to nelíbilí!" rozčilovala se.

,,Já vím, že se jmenuješ Mia, ale jelikož tě teď budou hledat, tak se musíš jmenovat nějak jinak. Jinak by tě hned poznali a ty bys..." rychle jsem vymýšlela něco ošklivého.
,,A ty bys musela být týden sama ve sklepě," pohrozila jsem jí. Kdybych totiž řekla, že se vrátí k otci, určitě by to nezabralo. Jak to ale vypadalo, toto zabralo na 100%.

,,Ne, to nechci," řekla úzkostlivě. Přicupitala ke mně a silně mě objala.
,,Já nechci do sklepa," řekla a otřásla se strachem.

,,Když se budeš ve městě jmenovat jinak, tak do sklepa nepůjdeš," ujistila jsem ji a usmála se své vlastní chytrosti.

,,Tak dobře, ale... Ariana se mi nelíbí," řekla a dívala se na mě prosícím pohledem, kterému prostě nešlo odolat.

,,No, tak dobře, ale jak bys se tedy chtěla jmenovat?" zeptala jsem se s úsměvem.

,,Hmm, třeba Adeline," řekla nadšeně a pustila mě. Po tomto prohlášení následovalo velké zívnutí.

,,Už musíš být unavená, takže honem do spacáku!" rozkázala jsem a ukázala směrem k jeskyňce.

Mia mě ihned poslechla a poslušně se vydala do hajan.
Následovala jsem jí

,,Ale, v čem budu spát? Nemám tu své pyžamko," zeptala se zoufale.

,,Dneska musíš spát v tom, co máš na sobě," řekla jsem jí upřímně a nejistě se na ni podívala. Vypadalo to, že jí to však vyhovuje, a tak si rychle sundala boty a vlezla do spacáku. Spokojeně si rozpustila své krásné, tmavě hnědé vlasy a položila hlavu na polštářek.

Lehla jsem si vedle ní a mávla rukou tak, aby se závěsy znovu zatáhly.

Obnivně na mě pohlédla.
,,Že mě to taky naučíš. Chci být úplně stejná jako ty," zašeptala a stěží držela svá víčka otevřená.

,,Jistě. Bude z tebe ta nejodvážnější a nejsilnější dívka z lesa, jaká kdy existovala," slíbila jsem jí a pozorovala, jak se s úsměvem na rtech vytrácí do říše snů.

Chvilku jsem se na ni jen dívala a dokola a dokola si opakovala, že ji musím naučit vše, co umím.

S touto myšlenkou jsem se už také propadala do náruče spánku.

K O N E C

Ahoj♡, tak, a je tu konec celé knížky.;(
Hrozně rychle to uteklo a já děkuju všem, kteří mě v mé práci podporovali a pomáhali mi. Tahle knížka mě hodně bavila psát a já doufám, že bavila i vás číst. ;)

Jestli byste chtěli druhý díl, určitě mi to napište do komentářů a já vám moc ráda vyhovím. :)

Pokud se vám líbí má tvorba, můžete se mrknout i na mé další tři knížky-1. Neznámá Potterová?  2.- Ztráta emocí a 3. - i'll find you

Takže, do komentářů mi napište jestli chcete, nebo nechcete druhý díl a jestli se vám knížka líbila, nebo nelíbila.:*

Mám Vás všechny moooc ráda♥♡
                                               Naty♥

pozn. z roku 2020: MOC DĚKUJU ZA 5k PŘEČTENÍ JSTE ÚŽASNÍ 💕💗😍😍