Dívka z lesa |dokončeno|

9.kapitola ✓

O dva měsíce později.

Dnes půjdu poprvé prodávat na trh. Pečivo mi vydrželo na měsíc a půl. Za to jsem byla velmi ráda a navíc bylo v lese tolik borůvek, že jsem si mohla každý den natrhat celou skleničku. Na trzích se rozkřikla báchorka o víle, která žije v lese a na každý úplněk zpívá. Také se říká, že tento les je plný kouzelných tvorů, jelikož každý den přichází do vesnice postava, která si však nikdy nic nekoupí a tak se obyvatelé bojí, že si rozmýšlí, koho zabije. Záhada však je, proč ještě nikoho nezabila. Spoustu lidí, si také spojilo zmizení dívky a objevení bytostí, jako spojenou záležitost a říkají, že postava v plášti unesla zmizelou dívku a teď ji drží ve svém úkrytu a vybírá si dalšího člena. Ano, historek a teorií je mnoho, však ani jedna není pravdivá. To znělo poeticky. Nikdo neví, že tři postavy, které do svých historek zapojili, jsou jedna osoba.
Zmizelá dívka, víla i postava v plášti-Beatriss Heartbeat-já. To už však pozornějším čtenářům nejspíš docvaklo.

Teď se však obávám, že od "postavy v plášti" nikdo nic nekoupí. Potřebuji zjistit, jakou fotkou mě v televzi proslavili a nasadili přezdívku "zmizelá dívka".

Všechny své výtvory jsem už měla sbalené a připravené v ruce. Na konec jsem je však odložila a rozhodla se zjistit, co potřebuji.

Když jsem procházela kolem stánků, znovu jsem na sobě cítila pohledy skoro celé ulice. Došla jsem ke stánku s ovocem a zeptala se prodavače na potřebnou otázku.

,,Prosím, ukažte mi fotku té zmizelé dívky," řekla jsem tichým hlasem.
,,Ehm, jistě, jistě," řekl nejistě a já úlevně vydechla.

Po chvíli hledání vytáhl noviny a podal mi je. Když jsem vytáhla ruku z pod pláště, dal noviny trochu dál od mé ruky.
,,Vy jste dívka?!" zeptal se užasle.
Rychle jsem schovala ruku pod plášť a s úsměvem zachraptěla.
,,Jen, když se mi to hodí. Tu fotku!" Vztáhla jsem k němu ruku a rychle čapla noviny. Teď už vypadal prodavač hodně vyděšeně i zmateně zároveň.
,,Nechte si je," řekl ještě rychle.
Já jsem se rychlým krokem vzdalovala od jeho stánku. V lese už jsem běžela, abych byla, co nejrychleji doma.

Odhodila jsem plášť a očima hledala svoji fotku. Našla jsem ji až na třetí straně. Měla jsem rozpuštěné vlasy. Smála jsem se na celé kolo a na zádech jsem měla školní batoh. Nebyly na mně vidět žádné modřiny. Muselo mi být tak třináct. Na sobě jsem měla bílou sukni a černé tričko.

Nemuselo by být tak těžké, vydávat se za někoho jiného. Na sebe jsem si vzala volné bílé tričko a riflové šortky. Vlasy jsem si spletla do copu, který jsem si hodila přes rameno. Na nos jsem si nasadila sluneční brýle. Do ruky jsem vzala pytel s výrobky a znovu šla do vesnice.

Nikdo mě nepoznal a tak jsem mohla v klidu prodávat. Našlo se pár lidí, co si mé výrobky koupili, ale nebylo jich mnoho. Většina ke stánku přišla spíše z lítosti nad chudým dítětem, které přišlo prodávat na trh své těžce vyráběné výtvory. Nebo se tak na mě alespoň dívali. Chudák holka, chudák malá, ta má určitě tam smutný život. Což je vlastně pravda.

Na konci trhu jsem měla peněz tak sotva na pořízení hrnečku na kafe, ale rozhodla jsem se je ihned utratit za nějakou pochoutku. U nejbližšího krámu se sladkostmi jsem si koupila levnou krabici sušenek a až pak se spokojeně vrátila domů.

Po tom, co jsem dorazila domů, jsem se začala brzy nudit, a tak jsem se šla proběhnout a nasbírat si nějaké borůvky. Vyběhla jsem pěšinou ven a v úžasu koukala na nádherný západ slunce. Sluneční paprsky zářily skrz kmeny a listy stromů. Byla to pěkná podívaná a já se cítila doopravdy šťastná že svého nového života.

I když za to částečně mohly i ty sušenky.