Vzpomínáš, jak si mi poprvé řekl Kájo?
Bylo to právě to, co mě přimělo otevřít oči. Pořád si to opakoval.
„Kájo! Kájo, prober se!“ Znělo to tak nádherně. Ty čtyři písmena. Z tvých úst to znělo tak dokonale. Nikdy jsem neměl svoje jméno rád, ale díky tobě jsem si myslel, že neexistuje nic krásnějšího.
Otevřel jsem oči. Brečel jsi. Hodně. Brečel jsi, protože ses o mě bál. A to byl ten nejkrásnější pláč na světě.