Najdu si tě

1

Vyběhla jsem ze dveří mého bytu. Nestíhala jsem svoji první hodinu na škole. Nesla jsem svoji bílou, lesklou kytaru a držela jsem ji tak, že jsem se divila, že jsem se s ní a těžkou kabelou nesvalila uprostřed dlouhých točených schodů. Několikrát jsem slyšela, jak schody pár metrů za mnou zavrzaly, však ve spěchu jsem nad tím mávla rukou. Ten můj stalker to určitě nebude. Ale tak jistá jsem si však být nemusela.

Ani jsem se neobtěžovala otočit se a sbíhala jsem posledních pár schodů. Rozrazila jsem velké dveře a bězěla jsem, tentokrát v teniskách, do školy. Kočičí hlavy na ulicích mi v ničem nebránily a já je pěkně přeskakovala.

Otevřela jsem dveře mojí třídy. Pohledy všech spolužáků mířily jen na mě.
„Ty abys nepřišla jednou pozdě, viď, Cooperová? Posaď se," tentokrát mi učitelka odpustila. Poprvé a naposled.
„Děkuju, paní učitelko," vydechla jsem úlevně. Konečně žádné poznámky!
Stejně jsem za sebou slyšela posměchy šířené na mou osobnost a na to, jak chodím často pozdě do hodiny.
„Jednou se z toho pozdního chození stane rakovina, jak tak koukám," neodpustila si poznámku Melissa.
Poznámky, které se neustále nesly vzduchem naší třídy, jsem začala ignorovat a hodila jsem to za hlavu. Vždyť je to stejně jedno. Nikdo mě nemá rád. Moje nejlepší kamarádka se odstěhovala na míle daleko, kvůli jejím rodičům. Od té doby mi začalo být vše jedno a všechna podpora dočista z mého života zmizela. 

***

Vytáhla jsem kytaru a začala jsem hrát. Tóny do sebe hezky zapadaly a já se do toho rozhodla i zpívat. Do všeho jsem byla nucena, jinak by mě zmlátili. Ale tak, lepší zahrát, než být zmlácená, že?
„Půjdeš si s námi na záchod popovídat?" mrkla na mě Melissa.
„Promiň, ale ne," zakroutila jsem hlavou.
„Půjdeš! Chyťte ji!" V té chvíli se proti mně rozběhla celá jejich parta. Chytili mě za ruce, nohy, podebrali mi záda a nesli mě na záchod. Já čekala, co přijde. Věděla jsem, že kdybych řvala o pomoc, nikdo za mnou nepřijde, protože všichni jsou zalezlí ve svých třídách. Vzlykala jsem a prosila, ať mě nechají, však je to ani nezajímalo.

Trpěla jsem. Kopali do mě, mlátili mě, nic je nezajímalo. Však po chvíli jsem slyšela, jak se rychlostí blesku otevřely dveře od záchodů a v tom tam vtrhl ředitel. Já ležela zbitá na zemi. Ostatní okolo mě jen stáli a koukali do podlahy. Nechtěli se podívat do očí ředitelovi.
„Melisso, Zoey, Chantelle a Amando, vy se mnou půjdete do ředitelny! Vylezte ven před záchody a opovažte se utéct, nebo volám policii!" pohrozil jim. V tu chvíli jsem byla strašně šťastná.
„Daisy, co se stalo?" přiklekl si ke mně. Já stále ještě ležela v klubíčku na zemi.
„J-Jak jste zjis-zjistili, ž-že tu jsem?" vykoktala jsem mezi vzlyky.
„Našli jsme před ředitelnou vzkaz. Nevíme, kdo ho tam dal, ale zachránil tě, to víme jistě. Chceš jít domů?"
„Jasně..."
Byla jsem zničená. Pošpiněná. Doslova mě rozbombardovali na tisíc koušíčků.

Ředitel zavolal mým rodičům a já po chvíli jela domů. Celou cestu na mě rodiče smutně koukali. Byla jsem ráda, že bydlím ve svém vlastním bytě. Jejich soucitné pohledy bych celou dobu, co bych byla doma, nevydržela. Odemkla jsem dveře svého většího bytu.
„Děkuji vám," pokusila jsem se o úsměv, však doopravdy jsem věděla, že mi to moc nešlo.
Mamka mi skočila kolem krku.
„Kdyby se cokoliv dělo, tak nám zavolej. Jsme tu pro tebe nonstop," zamumlala mi do ramene. Cítila jsem, že trošku brečí.

Nastal večer, já zalehla do postele a zapla jsem mobil. Měla jsem otevřené okno dokořán. Není to dobrý nápad, když bydlím ve druhém patře. Ale někdy to má i svoje výhody, hádám.

Je něco okolo desáté hodiny večer a já, jako kdyby to nebylo pravidelně, nemůžu usnout. Zabalená v růžovém pyžamu a teplé přikrývce ležím na své pohodlné posteli. Neusnu, vím to. Z myšlenek mě vytrhlo zašustění. Okamžitě jsem hmátla po vypínači. Světlo mě oslnilo a já jsem neviděla. Do doby, než jsem si na to světlo zvykla.

Bloudila jsem po ložnici. Zajímá mě, co šustilo. U postele ležel maličký, zabalený papírek. Otevřela jsem ho. Vypadalo to jako obyčejný dopis, ale zase  taková pravda to nebyla. Jen tak obyčejný dopis to nebyl. Co mě udivilo, byla poslední věta... To on přivolal ředitele, aby mě zachránil! Papírek jsem si pověsila na nástěnku, jako důkaz. Rozhodla jsem se, že ho půjdu hledat. Zajímalo mě, jak vypadá, proč to dělá, a jak sem vlastně vůbec ten papírek hodil. Na nohy jsem nahodila jen obyčejné pantofle, ve kterých jsem následně vyběhla ven. Klíče jsem hodila do kapsy u pyžama a práskla jsem s dveřmi. Musí tu někde být. Ten tajemný kluk. Ten, který mě sleduje na každém kroku, aby mě ochránil. Nic jiného by snad neudělal, doufám...

Před mým velkýmpanelákem jsem taky nic neobjevila. Jediné, co jsem zjistila, bylo to, že secelkem zvedá vítr, který mi cuchal vlasy.
„Vím, že tu někde jsi, cítím to. Vím, že mě ochraňuješ na každém kroku, tajemný chlapče. Najdu si tě, ať mě to stojí cokoliv, i kdybych tuto schovávanou měla hrát třeba celý život," zamumlala jsem do tmy a finálně za sebou zavřela panelákové dveře.