Najdu si tě

13

Nastalo ráno, zprvu to vypadalo na krásný den, ale když si vždy člověk vzpomene na okolnosti ze včerejšího dne, dojde mu, že to tak krásný den zrovna nebude. Já si totiž vzpomněla na Chrise a došlo mi, že za tři hodiny se má uskutečnit mé rozhodnutí. V 8:22 mu můžu říct, že se s ním chci kamarádit, že ho mám moc ráda a že by mi chyběl, ale taky ne. Taky můžu říct, jak moc ho nenávidím, že mi zkazil celý život a že už z nás nikdy kamarádi nebudou. Ale chci říct tu první možnost. Nebo taky ne?

Je přesně osm hodin, vcházím do velkých posuvných dveří naší školy a mířím ke skříňkám. Mám velké štěstí, že nám škola začíná tento týden až v devět kvůli rekonstrukcím, ale taky končíme o hodinu později, než normálně. Hodně studentům to vadí, já patřím mezi těch pár, kteří jsou rádi a vyhovuje jim to. Odemykám svoji žlutě nabarvenou skříňku s číslem 114 a vytahuji pár učebnic a sešitů, které potřebuji na první dvě hodiny. Už jsem chtěla mířit do třídy, když v tom mi hlavě proběhlo jedno jméno. Chris. Musím na něj počkat, už mám jen necelou čtvrt hodinu! V té chvíli okolo mě prošly velice známé boty a mě píchlo u srdce. Přicházel ten okamžik, kdy vše prozradím, kdy řeknu pravdu a možná se mi zlepší celý život, ale taky se mi možná život zhroutí jako domeček z karet. Chris se zastavil těsně vedle mého těla a upřeně se na mě zadíval. Polkla jsem a podívala se mu do hnědých očí.
„Tak co? Jak ses rozhodla?" řekl zničehonic.
Mlčela jsem, neschopná říct jediné slovo. Bála jsem se reakce.
„No, vlastně... Že ano," nejistě jsem se usmála.
Chris se usmál nazpět a v naprosto nečekanou dobu mě obejmul. Jemně jsem obmotala své ruce okolo jeho pasu a uvědomila si, že na takové kamarádské objetí jsem celý život čekala. V tuto chvíli mi byly následky úplně ukradené a svůj stisk jsem udělala ještě pevnějším. Oba dva jsme věděli, že se nám bude celá škola vzápětí posmívat a dělat z nás pár.