Najdu si tě

14

Pozval mě do kavárny. Právě tu sedíme u stolku pro dva, já popíjím horkou čokoládu a on si koupil to stejné. Rozhodli jsme se začít od začátku, nechat za sebou vše zlé a to dobré nechat před námi. Bavili jsme se o normálních věcech, nebyli jsme tak šílení jako jindy. Jelikož mám za dva dny narozeniny, prý mi přichystal dárek. Říkal, že se mi bude hodně líbit, já jsem o tom silně pochybovala, protože nikdy se mi žádné dárky nelíbily. Já své narozeniny slavila jen jednou, ale to mi bylo asi pět let. Teď mi bude sedmnáct a já budu mít podle všeho oslavu, u něj doma, jen pro nás dva. Oslavy se ale nebojím tolik, jako toho dárku. Vždy jsem k narozeninám dostala něco maličkého, tentokrát to znělo jako něco obrovského, co si ani nebudu moct donést domů, protože to bude větší než já.

Bavili jsme se tak dlouho, až jsme ztratili pojem o čase. Občas jsme se i zasmáli, ale já spíš vnímala jen to, co říkám, aby to nebylo trapné a podobně. Zkazit nový začátek by na něj asi neudělalo nejlepší dojem. Z kavárny jsme museli odejít, protože už zavírali. Slíbil mi, že mě dovede až k bytu a to i splnil. Celou dobu, co jsme šli po ulici osvětlené lampami všude okolo, jsem přemýšlela, co asi bude ten dárek. Napadlo mě nespočetně věcí, ale věděla jsem, že on vymyslel něco neskutečného. Sem tam mi hlavou i prolétla myšlenka na stalkera. Určitě mě zase doma čeká natěšená Lorry s papírem v ruce.

Dovedl mě ke dveřím od bytu a rozloučil se tím, že mě pevně obejmul. Odemkla jsem dveře bytu a zamávala mu na cestu. Vklouzla jsem dovnitř, stáhla ze sebe všechno oblečení a boty a běžela do prostorného obýváku za Lorry. Ta v ruce držela obrovskou mísu plnou popcornu a na stole byla v krabici pizza.
„Zbláznila ses?" vydechla jsem a roztáhla rty do úsměvu.
„Nezbláznila, Daisy, jen zítra jdu navštívit své rodiče do města a vysvětlit jim, že vlastně bydlíme spolu a nejspíš u nich nějakou dobu přespím. Tak jsem ti chtěla udělat radost a udělala ti tu menší oslavu, když ti je za dva dny sedmnáct!" vysvětlila, vzala do ruky Coca Colu a nalila nám plné skleničky. V jedné ze skleniček přistál úplně maličký zmačkaný papír.
„A je to tu znova," prohodila.
Já to nevnímala a rychle vyběhla na balkón ve snaze někoho zahlédnout. V dálce jsem jen viděla utíkající tělo přes silnici,
s rukama v kapsách a auto, které naráží do celé černé postavy.