Najdu si tě

4

Cvakala jsem nudně propiskou. Tvrdá školní židle mě nesmírně tlačila a já se pořád otáčela na místě. Dopsala jsem test, jenže celá třída je ještě zabraná do papíru takovým způsobem, že ani nevnímali, jak jsem test dopsala. Viděla jsem, jak jejich písmo líčí papír, který býval dříve čistý. Fyzika není můj nejoblíbenější předmět, však mi neuvěřitelně jde. Jsem v ní nejlepší z celé školy, dokonce diplomy z olympiád zdobí moji pokojovou zeď.
V tu chvíli mě trefil do hlavy zmačkaný papír. Otáčela jsem se po třídě, abych zjistila, kdo mi ho hodil. Byl to ten nový žák, který k nám do školy přišel. Měl široký úsměv na tváři. Já mu úsměv opětovala. Papírek jsem rozbalila. Bylo na něm velkým písmem napsáno:

Jsem Chris. A ty?

Taková klasická věta, však mě na ní něco zaujalo. Jeho písmo... Bylo tak podobné stalkerovi, až se mi nad ním zatočila hlava. Vzala jsem z pouzdra zelenou pastelku a na papír načmárala odpověď.

Daisy.

Papírek jsem zmačkala a hodila ho po něm. Papírkování jsem nikdy nepodporovala, bylo nepříjemné dělat něco za zády učitelek. Ale teď mi to bylo jedno. Z mého přemýšlení mě vytrhl papír, který mi přistál na klíně.

Dnes v 16:00 před školou?

Ne, ne a ne. Nikdy jsem neměla ráda scházení se s cizími lidmi. Je to nepříjemné, nenávidím to. Ale v mojí zoufalé situaci je mi to tak nějak jedno. Dělám cokoliv pro to, abych si našla nové kamarády. Přijmula jsem jeho pozvání. Do našeho srazu zbývají jen tři hodiny. Toho nebohého kluka budou všichni pomlouvat, už jen z toho důvodu, že se bude kamarádit s holkou, jako jsem já. Mávla jsem nad tím rukou, přeci jen je to jeho výběr, jeho budou všichni mít za blbce. Jeho otázku jsem třemi písmeny odsouhlasila. Papír jsem mu hodila nazpět a dál už jsem to neřešila.

Rychlým krokem vycházím ze školy. Nechci s nikým navazovat oční kontakt, hlavně ne s Chrisem. Na toho si počkám za rohem školy a budu vyčkávat, dokud nevyjde před dveře. Až v ten moment za ním přijdu. Jsem skrčená, aby mě nikdo neviděl. V tom vidím, jak vychází má oblíbená osoba ze dveří, okamžitě se jí rozběhnu naproti.
„Ahoj," usměji se. Má naděje na to, abych si našla kamaráda, stoupá.
„Ahoj," pozdravil mě zpět. Zadíval se dolů na naše boty. V deštivém a hnusném počasí mi mé Adidasky zářily, jak byly bílé s černými pruhy.

„To tu budeme jen tak stát a koukat na naše boty?" prolomila jsem asi minutové ticho.
„Nebudeme. Napadlo mě, že bychom mohli zajít do kavárny,"
„Nejbližší je odsud tři kilometry. Zbláznil ses?"
„No a? Alespoň se projdeme." usmál se a tím ukončil naši konverzaci.
Hlasitě jsem vydechla a vydala se na cestu. Celou dobu jsme si povídali a já zjišťovala, že Chris je celkem sympatický, milý a hezký kluk. Celou dobu se na mě usmíval. Snad poprvé za celý život jsem se cítila šťastná. I když, to už přeháním...

„O můj bože!" zasmála jsem se na celou kavárnu. Lidé se po nás otočili. Já se z toho rozesmála ještě víc, až jsem viděla, že jak lidem, tak Chrisovi cukají koutky. Chris totiž řekl jeho největší trapas.

Už byla tma a já tu s Chrisem doteď seděla. Ale co, vždyť bydlím sama, stejně jako Chris, mohlo nám to být jedno. Vždycky, když se doširoka usmál, byl strašně roztomilý. Já mu skoro každou minutu ukazovala svoje bílé perličky. Byli jsme kouzelní, to jsem viděla na všech lidech, kteří se na nás šťastně usmívali. Vůbec jim nevadily naše časté výbuchy smíchu, právě naopak. Většinou se se smíchem přidali k nám.

Bylo už skoro devět večer a kavárnu měli v devět zavírat. Já do sebe kopla zbytek malinového koktejlu. Na stůl jsem hodila dvě stovky za věci, které jsem si obědnala já a odešla se slovy:
„Dobrou, Chrisi."

A tebe si najdu, stalkeře.