Najdu si tě

5

„Oh I've been shaking..."
Budík v mobilu, kde mi na nejvyšší hlasitost hrál Shawn Mendes, jsem okamžitě vypla.
Otočila jsem se směrem ke zdi a usínala jsem, ale rána na okně mě rychle probudila. Otočila jsem se po zvuku a všimla si, že na něm leží rudě červená růže s dárečkem. Už druhým, co jsem dostala. V prvním dárečku na mě čekal nádherný náhrdelník ve tvaru srdíčka, co v něm bude teď?
Pomalu jsem se zvedala, naději na druhé usnutí jsem zavrhla, jak vstanu, už neusnu.
Cítila jsem, jak se červenám- kdykoliv se dívám na růži, tak zčervenám. Je to praštěné ale je to tak. Rozhodla jsem se, že dopis si nechám na pozdější přečtení. Prvotní pro mě byla růže, kterou jsem nutně musela dát do vody, jinak by zvadla.

Doběhla jsem do kuchyně, kde jsem vytáhla ze skříně vázu a napustila do ní vodu. Za mnou se ozvalo zašramocení a já se strašně lekla, ale nedala jsem to na sobě znát. Zvedla jsem ruce na znak, že se vzdávám a v obranném gestu jsem se pomalu otáčela. Osoba, která na mně měla upřené oči a seděla na stole, se tiše smála holčičím hlasem. Přepadla mě panika, takže jsem počítala i s nejhorším, nikdo od mého bytu klíče nemá...

Hned, jak jsem stála tváří tvář člověku smějícímu se na stole, jsem otevřela pusu dokořán.
„Překvapení!" usmála se na mě.
„Lorry! Panebože! Kde ses tu vzala?" seskočila ze stolu. Já se jí rozběhla naproti a skočila kolem krku. Brečela bych jí na rameno štěstím, jenže teď jsem štěstím doslova křičela. Objímala jsem ji tak, jako nikdy.
„Přece bych svojí nejlepší kamarádku tady nenechala trčet, když rodiče rozhodli, že se sem znova nastěhujeme!" zamumlala mi do ramene.
„Panebože... Strašně ses změnila," usmála jsem se na ní.
„Tím myslím jako zkrásněla, jasné?" zvedla jsem ukazováček a zasmála se.
„Jasné."

Nastavila ruku dlaní dolů. Prvně jsem nechápala, po chvíli jsem si však vzpomněla.
„Nepamatuješ si, Daisy?" posmutněla.
„Pamatuju," přidala jsem svojí ruku, naopak já zase dlaní nahoru.
Její rty se zvedly do širokého usměvu.
„Nerozdělitné?"
„Nerozdělitelné." podívala jsem se jí upřímně do očí s obrovským úsměvem na tváři.

Tohle bylo pro nás vždycky jako znak přátelství. Dělaly jsme to, když jsme se cítily smutné, kdykoliv nám někdo cokoliv udělal nebo když se stal trapas, a těch je tak nespočetně mnoho...
„Chybělas mi, víš to?" zasmála jsem se.
„Ty mě taky, pse," vyplázla na mě jazyk. Pes. To byla vždycky přezdívka pro mě. Já si ale příležitost nenechala ujít a dala Lorry její starou přezdívku. Zvířata jsme milovaly.
„Číčo, nech toho!"
„Nenechám!" provokovala.
Dala jsem si ruce v bok a hrála na uraženou. Ona však vždycky pozná, kdy to jen hraji a tak se rozběhla proti mně a skočila na mě.
„ Málem bych tě nechytila, ještě že mám dobrý reflexy,"
„Ne asi,"

„Mám pocit, že už stačí, musím do školy," podívala jsem se na hodiny.
„Ono už je sedm! Já se nestihnu nachystat! Podívej se, co děláš!" chtěla jsem si udržet vážnou tvář, ale dlouho jsem to nevydržela. Hned, jak jsem chytila záchvat smíchu, ho chytila Lorry taky.
„Lorro já tě zabiju, fakt!"
„Proč Lorro?" zeptala se trochu zaraženě. V tu chvíli jsem běžela do obýváku a můj šuplík byl rázem otevřený. Hodila jsem po ní obálku, na které bylo tučně napsáno:

‚Pro Lorru Cliffordovou'

„Jo ahá... To je ten dopis, cos mi poslala v první třídě a místo Lorry jsi tam napsala Lorru, že?" nahodila sebevědomý úsměv, který říkal: ‚Teď už smíchy nevybuchnu, fakt!'
„Ano!" plácla jsem se do čela. Koutky úst jí opravdu cukaly a měla jsem co dělat, abych nevybuchla smíchy brzo s ní. Nakonec jsme to obě dvě vydržely a a hlasitě vydechly.

Za nějaké půl hodiny jsem se stihla nasnídat, obléct a namalovat se. A ano, sama si říkám, že je to divné, když mi to normálně trvá hodinu stěží.

„Lorry, nechám ti tu klíče, kdybys cokoliv potřebovala, ber si je sebou, znám tě!"
„Jasné. Až se vrátíš ze školy, všechno mi povyprávíš, ano?" usmála se.
„Heh, to by sis přála, co?"
„Představ si, že fakt přála." protočila očima.
„Povykládám ti to, neboj se. A já už jdu, nebo fakt ten bus nestihnu. Čusky, číčo!" mrkla jsem na ní a s těmito slovy jsem zavřela dveře od bytu a už jsem uháněla po točitých schodech na zastávku, kterou mám přímo před barákem.
Rozběhla jsem se vstříc zastávce, protože autobus zatáčel- už byl skoro u mě. Naštěstí jsem vše stihla tak, jak jsem si představovala.

Procházela jsem dlouhým autobusem.
„Pardon!" vypadlo ze mě, když jsem narazila do vysokého člověka.
„To je v pořádku, Daisy." zarazila jsem se.

„Chrisi! Co ty tu děláš?"
„Jedu do školy, co bych měl dělat?" zasmáli jsme se mé hloupé otázce.
„Ten řidič s námi jede, jak kdyby nás ukradnul..."
„Jede, no. Chrisi, čum támhle, jsou volný místa, táhni tam!" tentokrát už byl můj smích opravdu hlasitý. Několik lidí se na nás i otočilo.
„Pššt, princezno," přiložil mi prst na ústa.
„Princezno?" zaksichtila jsem se.
„Ano," usmál se. Začal se ke mně naklánět. Byl tak blízko, jenže já nejsem typ holek, který by se líbal s každým na potkání.
Silným škubnutím jsem ho od sebe odstrčila.
„Ne, Chrisi!"
„Promiň..." sklopil pohled. Však najednou ho sebevědomě zvednul.
Tentokrát jsem se jeho polibku neubránila. Bylo to tak rychlé, pomalu jsem to ani nezaregistrovala.. Nemiluju ho, však něco se se mnou stalo. Jako kdyby ve mně vybuchlo v tu chvíli milion motýlků. Nemůžu s tím nic dělat. Děsí mě, a to, co se mnou on dělá, se mi přestává líbit.