Najdu si tě

3

Otevírala jsem šuplíky a všechny vždycky kompletně prohrabala. Můj deník se ztratil a já nevím kam. Vlastně, je to jeho deník. Byl. Teď je můj, já si ho přivlastnila a každým dnem se s ním sbližuji. Od rána, co deník hledám, mám podezření, že mi ho ukradl on. Ani nevím, kdo ten slavný on je. Ale nadále mu dávám šanci a čekám, až se před mýma očima odhalí.

Zničehonic mi do hlavy práskl zezadu vystužený, pomalovaný a těžký deník. Bolelo to hrozně moc a já už teď věděla, že tam budu mít pořádnou bouli. Ale tuto informaci jsem brzy hodila za hlavu. Někde tu je můj ctitel, dokonce i v mém bytě. Ukradl mi můj milovaný deníček a teď mi ho hodil nazpět. Zajímalo by mě, co do něj napsal. Však to byla vedlejší informace. Prvně jsem měla za úkol prohledat celý byt a najít ho.
I přes to, že jsem narážela všude do zdí a nevěděla jsem vůbec, co dělám, nadále jsem stála na nohou a chodila okolo bytu. Po chvíli jsem to stejně vzdala, protože můj stalker už určitě stějně utekl.

Po dlouhém hledání jsem zalehla do postele s mobilem v ruce. Byly mi ohlášeny tři nové zprávy a nějaká upozornění z Facebooku. Jako první jsem naťukla ikonku SMS, protože jsem si na devadesát procent jistá, že mi psal ten někdo, koho jsem zatím nepoznala a strašně mě tato krutá pravda tíží.

+420 886 245 359
Už tu dávno nejsem, promiň. :)

„Myslíš, že mi to stačí? Nějaká vypatlaná omluva?" hodila jsem mobil na křeslo. Protočila jsem očima nad blbostí toho člověka. Když hledám svůj deník, tak mi ho hodí na zadní stranu hlavy, když odchází z mého bytu, napíše mi jednu blbou zprávu, a k tomu se mi ani neodváží alespoň zavolat. Místo toho, aby těch zpráv napsal alespoň pět, tak mi napíše jen jednu. Už je to přesně půl hodiny od doby, co mi napsal první zprávu. Silně jsem pociťovala pomalu stupňující se nudu, a zrovna v této náladě se za mnou ani neotravuje přijít.
Přemýšlet o tom, jak jsem si konečně našla nějakého neobjeveného kamaráda, byla úplná prkotina, protože to je beztak jen obyčejný prank od mých stupidních spolužáků. Stejně ale je ve mně kousíček důvěry a čekám, že se jednou doopravdy objeví někdo, koho neznám.

„Prosím, jdeš si alespoň povídat? Nudím se."
V tu chvíli co jsem dořekla toto slovo se rozezněl zvonek. Byl tak strašně hlasitý, až jsem se lekla, ale když člověk spí, hodí se to.
S hlasitým vrzáním dveří jsem je otevřela, však nikdo tam nestál. Jediného, čeho jsem si všimla, byla schránka, která v sobě ukrývala nějaký dopis. Schránku jsem po nějaké chvíli nechala prázdnou tak, jako byla dřív a vrhla se na balíček. Obsahoval dopis, nějakou bílou krabičku a maličký sáček s pendreky.
Papír, na kterém byla naškrtána spousta slov, jsem rozbalila. Někdo, kdo mi to poslal, popsal celou A4. Předpokládám, že to byl on. I když, nemám ho za co chválit. Bylo to tak velikým písmem, že je možné, aby celý papír popsal.

Milá Daisy,

předem upozorňuji, že chci, abys věděla, jak tě mám rád. Dokonce i možná něco víc. Každým dnem vidím, jak jsi smutná. Změnila jsi mi život. Nevíš, jak já vypadám, ale já o tobě vím všechno. Však po chvíli poznáš, kdo jsem, nebudeš čekat. Ale nebude to tak lehké. Budeš muset podstoupit rozhodnutí, které nebude nejlehčí. A vím to, protože jsem to tak zařídil. Chci, aby sis to zasloužila.

Vážně? Co asi přijde? Už čekám, že to nebude pohádka, protože on je toho schopný. Podle toho, jak mě každým dnem sleduje na každém kroku, aniž bych ho jednou zahlédla, je chytrý maximálním způsobem. Nad vzkazem jsem protočila očima a zahodila ho do rohu místnosti.
Rozhodla jsem se otevřít tu rozkošně malou krabičku, protože má zvědavost je na úrovni sto, prostě nedokážu ten dárek otevřít až třeba druhý den, jak to dělá spousta lidí.

„O můj bože, o můj bože, o můj bože!" začala jsem nadšeně pištět na celý byt. Ten stalker o mně ví asi úplně všechno, vážně! Dal mi dárek, který si přeji nespočetnou dobu. Mamka mi ho nechtěla koupit, protože je drahý. Bylo to to nejhezčí, co mě v mém životě mohlo potkat...