Najdu si tě

10

„Tak už mě nech sakra bejt! Víš, já už v tom nevidím poslední dobou nic jinýho než to, že by sis mě chtěl omotat kolem prstu, Chrisi!"
Hlasitý křik nás dvou se rozléhal po chodbách školy a já jsem tomu moc na intenzitě neubírala. Štěkali jsme po sobě jako psi, jako malí kluci, co se snaží dokázat pravdu nebo jako malé holky, které se po chvíli začnou pošťuchovat.

„Prosím, Day, vyslechni si mě," v jeho hlase byla úzkost, a zároveň tato slova zašeptal. Jenže mně už přetekl pohár trpělivosti a tak jsem se jednoduše ohnala svojí kabelkou od Michaela Korse. Ozvala se hlasitá rána a já polknula.
Zatraceně.
To se nestalo... Anebo ano?

„Chrisi! Počkej, promiň, já to tak nemyslela!"
Otočil se, ruka na tváři a výraz mluvil za vše. Musela jsem ho praštit opravdu hodně.
„Co chceš?" štěkl. Pustil tvář a já pozorovala, jak se mu tam začal rýsovat pořádně rudý obtisk.
„Já... No prostě promiň, ale už mě strašně moc štve, jak mě furt přemlouváš. Víš, možná kdybys to nechal být, kdybys mě nechal jeden, jedinej, vypatlanej den napokoji, čas by mi vše vyjasnil a já bych za tebou přišla s tím, že se ti omlouvám za moji špatnou náladu, ale ty musíš pořád lézt za mnou jak pejsek a vše zkazit! Dej mi čas, přesně dvacet čtyři hodin a zítra, v 8:22 před skříňkami, ti řeknu, jestli se chci nadále bavit." rozpřáhla jsem ruce.

Chris nespokojeně zafuněl, ale přikývl. Zamávala jsem roztomilému blonďákovi, otočila se zády k němu a odešla.
Roztomilému? Vážně? Jo, vážně, roztomilý je, ale to, že je z něj namyšlený blbec, mění celou situaci.

Vražedným pohledem jsem propálilacelou chodbu, naplněnou studentů, kteří sledovali moji scénku s Chrisem.Jen tak ze zvědavosti jsem se podívala, kdo všechno tam stojí. Melissa. Zoey.Chantelle. Amanda. Vlastně i celá jejich parta kluků, kteří za nimi běhali, ikdyž věděli, že u slavných holek nemají šanci. Všechny holky na mě upíralypohled, který mi jasně říkal: ‚Ty mrchojedna, takového hezkého kluka jsi odmítla! Za to zaplatíš!'

Ignorovala jsem to, protože jsem věděla, že někde je záhadný kluk, možná někdena chodbách a nechává na mně pocit cizího pohledu.
„Tak už se rozejděte! Co vás baví tak sledovat na mně? Vypadněte!" zařvala jsemna studenty a šprty, včetně mě, všichni se sem všichni dostali způsobem těžkýchpřijímaček. Nechápu, co bylo tak zajímavého na tom, že se dva lidé hádají.Možná to, že po sobě tolik řvou, je úžasný na školní podívanou.

Mám dvacet tři hodin a padesát dva minutna rozmyšlenou. On věří, že si vyberu možnost ano, já zase věřím, že povyslovení slova ano to nebude chyba. Každý z nás v něco doufá. Je tonaprosto odlišné, ale spojuje nás to. Jsme lidi; naivní, věřící nebo doufající, avšak přesto odlišní.