Za světlem je tma

21. října - Tam, kde slunce nesvítí...

   Poklepání na dveře přerušilo tok jejích úvah. Sympatická mladá bruneta poněkud roztržitě pokývala hlavou, než vpustila návštěvu dovnitř. Samou nervozitou málem nebyla schopna hosta oslovit. 

   Kdo by se jí divil? Vždyť tohle byl její první den v nové práci. A ta osoba před ní nepatřila zrovna k lidem, kteří běžně o polední přestávce obchází kabinety, aby každému věnovali úsměv. 

   Ten člověk před ní se snad ani neuměl usmívat.

   Muž středních let s kamenným výrazem ve tváři a pleškou byl postrachem všech. Stačilo se mu znelíbit, což nebylo zas až tak těžké... Mělo to poněkud smutný konec - vaším novým domovem byla ulice. V lepším případě.

   Asi každému dojde, že to tato učitelka nebere zrovna jako slibný začátek kariéry. Popravdě se spíše snažila takovému scénáři vyhnout, jenže vždycky se může něco pokazit. Snažila se přestat klepat strachy, ovšem třas byl nekontrolovatelný. 

   „Slečno Fejfarová? Vnímáte mne, prosím? Rád bych si s vámi vyjasnil pár věcí," zahájil jejich konverzaci bez jediného výrazu v obličeji. Přikládá ukazováček k papíru, přejíždí po řádcích. Písmena se mění ve slova, věty se míhají před očima. Kamenná tvář neprozrazuje žádné emoce. Najednou se prst zastaví a ona tuší, že tohle je zlé. 

   „Slečno?" osloví ji „inspektor". „Ale, ale, copak to tu nevidím? Tohle je jen blábol, snůška lží. Jako učitelka byste měla vědět, kde hledat pravdu... Vy místo toho vtloukáte dětem do hlav hlouposti. Jsem opravdu znechucen, na této věci byste vážně měla zapracovat."

   „Ale my se to tak učili, je to i ve výukových materiálech," zděšeně pípla. Samozřejmě, že se ho bála, přeci jenom ji mohl kdykoliv zadupat do země. Minuta stíhala minutu a oni dva seděli naproti sobě, nervozita sílila. Až po neskutečně dlouhé době se nadechl k odpovědi.

   „Tímto jste mě opravdu nepotěšila. Šířit dezinformace je jedna věc, ale věřit jim, to už opravdu poukazuje na inteligenci dané osoby. Slečno, zde máte opravdu věrohodné zdroje," řekl a hodil na stůl svazek sešitů. „Přečtěte si je. Pokud do zítra neupravíte, co jste napsala, myslím, že asi víte, co vás čeká, ne?" Hlasitě polkla. 

   Vyšla se slzami v očích do deště. Letos se vážně počasí brzy zkazilo, to je neoddiskutovatelný fakt. Jedna otázka ale stále zbývá. Není to nějaké znamení věcí příštích? 

   Desky se žblunknutím dopadly do kaluže, která se zdála hlubší, než skutečně byla. Papírové stránky rychle nasákly bahnitou vodou, modrá náplň jejího pera i červená propiska se slily v jednu skvrnu. Desítky hodin práce jí teď zamávaly na rozloučenou, protože podlehla chybám. 

   Ve skutečnosti ale věděla, že se nemýlí. Lhal jí. A také ji nutil lhát jejím žákům, jejím dětem. Ve své podstatě teď před ni postavil morální dilema:  Buď nasadí masku z falše a bude šířit zaručenou „pravdu", anebo bude mluvit dál tak, jak ji její srdce vede. Za normálních okolností by už dávno znala svoji odpověď. Jenže nic nikdy nebývá lehké. A určitě ne takové, jak se na první pohled může zdát.

   Pravda by ji připravila o svobodu. Což je vlastně jediná věc, kterou teď má. Ovšem dokázala si představit život ještě daleko složitějším. Hladové oči vězňů, studené mříže cely, kde by se choulila v rohu. Tedy v lepším případě. V tom horším by se k ní tiskl nějaký vrah či kdokoliv jiný, kdo se znelíbil režimu.

   Samozřejmě, stále tu jsou i výslechy. Očím normálního občana se tato země zdála takřka dokonalou, oázou bez  hrůz, věčným rájem klidu. Jenže ti, co měli v životě někoho, kdo měl pletky se zákonem, moc dobře věděli, že „nehody" se nestávají. A pokud na vás náhodou nespadne strom při procházce v lese a jste dívka, raději byste si měli přát, abyste skončili pod drnem.

   Zatímco bloudila ve svých myšlenkách i otázkách, které se samy nabízely, rozsvítila světlo. Konečně byla doma. Přívětivé, teplé paprsky lampy osvítily mrňavý pokojík, kam se nevešlo nic jiného než postel a skříň. S těžkým srdcem zabouchla vchodové dveře, pověsila kabát na háček a protáhla se okolo almary do kuchyňky.

   Začala si připravovat kávu, v té době tak vzácné zboží. Usrkla pár doušků hnusného, téměř vodového nápoje. Ačkoliv se všichni tvářili, jak je naše hospodářství na vzestupu, kvalita a množství potravin tvrdily něco jiného. Spíše než kávová zrna byl hořký život obyvatel. 

   Přinesla si štos papírů, připravila si psací pero a složila obličej do dlaní. Po chvíli váhání sáhla do tašky, kam si uložila sešity od něho. Postupně obracela každou stránku a vždy si vše pečlivě přečetla. S každým dalším řádkem se další a další obličejové svaly měnily ve znechucený výraz. Nakonec odstrčila svou židli od stolu a odhodila archu lží. 

   „To je nesmysl!" zavrčela spíše sama pro sebe. Moc dobře věděla, že na tomhle závisí její život. Musí se rozhodnout. Má si nasadit masku pro něco takového? Hrát pohádky místo toho, aby vyprávěla fakta? Pak si ale povzdechla, jak už po několikáté toho dne. A přiložila hrot, kterým vytlačila písmena do papírové běloby. 

   Bylo už notně dlouho po půlnoci, když konečně zaklapla desky. Ani zdaleka nebylo vše hotové, přestože i tak se dnes v noci moc nevyspí. Se zíváním začala uklízet nepořádek, jak po stole rozházela různé psací pomůcky. Rukou zavadila o hrnek s kávou, jež se převrhla na stránky. V prvních chvílích jejímu unavenému mozku nedošlo, co se právě stalo, a jen bezduše zírala na zničenou práci. Její ruce se daly do pohybu zcela automaticky, hadrem utírala kaluž pod stolem i polité sešity hodila do koše. Už je nebude potřebovat. S drobným úsměvem znovu usedla ku psaní a začala vše přepisovat. Možná se tuto noc vzdaly desítky lidí. Možná další stovky podlehly šílenství, možná tisíce umřely na nákazu zla. Ona se ale tak lehce obětí nestane. 

   Dalšího rána toužila jen po spánku, ale bezesná noc přinesla své ovoce. Vše bylo hotové, i když ona stále nebyla připravena. I tak vyrazila vstříc ulicím i diametrálně odlišným zítřkům s úsměvem. 

   „Vysvětlila byste mi laskavě, co to podle vás má znamenat?" zeptal se rozzuřeným hlasem.

   Pokrčila rameny. „Jen to, že se odmítám řídit vašimi příkazy, pane. Nedonutíte mě lhát. Nedonutíte mě skákat tak, jak pískáte. Klidně se vzdám sebe samotné. Ale mé srdce... To mi nikdy nevezmete," odvětila zcela klidně. 

   Dlouho se dívali navzájem do očí, než propukl v záchvat smíchu. „Jste  hloupá, tak neskutečně hloupá a naivní," řekl a ji zamrazilo. „Myslíte si, že nemáme jiné lidi, které bychom dosadili na vaše místo? Že se vás nemůžeme elegantně zbavit tak, aby všichni zapomněli, že jste kdy vůbec existovala. Měla jste mne poslechnout. Ale teď zavřete očka a zaposlouchejte se do zpěvu slavíků. Nebo se pokuste vnímat paprsky slunce. Jaké jsou? Možná byste si to měla zapamatovat. Protože je už nikdy neuvidíte."

   Toho dne, když odcházela domů, cítila se beznadějně. Věděla, že udělala zcela zbytečné hrdinské gesto, které nikomu nepomůže. Naopak, jí ublíží. Ale i přesto, že už za pár hodin na její dveře zaklepou členové Bezpečnosti, ona bude navždy svobodná.