Za světlem je tma

přelom 21./22. února - Ohně noci

   *věnováno památce Jána Kuciaka*

   Toho dne, té noci, nebylo vše tak, jak mělo být.

   Obloha, jež měla být černá jako svědomí lidí, honosit se barvou uhlí namočeném v potu i krvi nevinných vězňů... Tak přesně ta obloha taková ani trošku nebyla. Zatímco dny se staly nocí, noci v sobě nesly více světla než dny. 

    A proč by se měl někdo zajímat o to, jak by to správně mělo být? Pravda je irelevantní, pravda není to, co vidíme, protože oči se mýlí, není to, co slyšíme, protože sluch jde ošálit. Je tomu tak už od zářijových voleb... Či tomu tak snad bylo už dřív?

   Jazyky ohňů opět vyrazily k nebesům, snažily se vypnout co nejvýše. Jak jednoduché, když mají tolik spolehlivého paliva. Knih, v nichž bývala pravda; dnes už jen snůška prachsprostých lží.

   A pak, poté, co se oheň opět vzepjal, se objevil stín, stín, jenž přejel po tvářích všech lidí. Apeloval na primitivní pudy, aby se jeho oběť přikrčila, aby utekla, aby marně lapala po dechu, než ji dostihne, zardousí, rozdrásá krk. Lidé zcela nelidsky vyli, přáli si utéct pryč do jejich - ba ne jejich, všech - domu, schoulit se na podlahu, protože jen taková pozice, kdy svým pánům jako právoplatní psi lížou boty, jen taková pozice by jim poskytla bezpečí. 

   Všechen ten nářek zlomených duší, jež uvěřily ve vlastní bezmoc, proťal výkřik mnohem bolestivější, jenž následně doprovodila i střelba. Děsivý stín se zhroutil k zemi, jako se zhroutila lidská důstojnost, jiskřičky vesele poposkočili, strach zmizel. Lidé se opět tak podobni zvěři začali smát, velebit zabijáckou střelu, která ukončila pomalou smrt. 

   Ovšem, nejsou už všichni dávno oživlé mrtvoly?

   „Lidé jsou nepoučitelní, že, mistře?" proťal ticho jednoho z dalších stínů hlas až nepřiměřeně veselý nastálé situaci. Kdyby patřil té lidské zvěři na náměstí, jistě by to nikoho nepřekvapilo, nicméně každé slovo bylo zabarveno inteligencí, drzostí i sarkasmem, jako by jejich původce každé velmi pečlivě volil, laskal se s nimi. Nebylo pochyb, tenhle člověk vážně miluje slova.

   „Už jsem ti několikrát říkal, abys mne tak neoslovoval, Dominiku. Mistrem nejsem už od té doby, co všechno šlo za čestností i slušností do... Ani nevím, kdy ten moment nastal," povzdechl si muž s poněkud prošedivělými vlasy a odlepil se od zdi. Pozoroval odtud slavnosti ohně, sám, zahalen kápí i temnotou. Neměl potřebu, aby ho zrovna dnes někdo viděl.

   „Ty mi zrovna jako prototyp slušnosti nepřipadáš, starouši... Vždycky jsi měl ostřejší slovník," poznamenal téměř ještě kluk s drzým úšklebkem, za což si vysloužil dost zabijácký pohled. „Každopádně, kdy to šlo všechno kompletně do těch míst, jež se já, gentleman, bojím nahlas vyslovit? Asi tehdy, když se zrodilo lidstvo. Je to marný, je to marný, je to marný. Prostě milujeme diktaturu natolik, že cokoliv uděláme, vždycky nás to navede zpět, zpět do područí šílenců. Ale nepřišel jsem dnes polemizovat o tom, proč jsou lidé idioti. Prostě jsou. A já odcházím."

   Starý knihovník se zadíval hluboko do očí svého svěřence. Ne, už to dávno nebyl jen kluk, kterého si osvojil, už ho dávno jen neučil, jak milovat příběhy, jak maskovat pravdu za líbezná slova, aby pozornosti těch, na něž je namířena, unikla. Byl jeho synem. A nemohl ho teď nechat udělat tak šílenou pitomost.

   „Myslíš to vážně, vidím to na tobě. Vždycky jsi byl naivní dítě, které věřilo tomu, že se lidé mají rádi, když se tak tváří, že lidé mluví pravdu, když se pasují do pozic morálních autorit, že smrt je život, protože svět musí být v rovnováze. Ovšem lidé se nemají rádi, jen spolu spí, aby ukojili touhu; jsou to hyeny. Ovšem lidé nemluví pravdu, i kdyby jim nad hlavami zářila svatozář; jsou to lháři. Ovšem smrt nikdy nebude životem, kde je život, není smrt; kde je smrt, není život. Tys tomu vždy věřil, že je možné překrucovat realitu, neboť je příliš krutá. Ale žádné z tvých předchozích šílenství nebylo tak šílené jako toto. Zbláznil jsi se už kompletně?" utrousil nakonec posměšně. „Nemáš nejmenší šanci."