Za světlem je tma

21. listopadu - ... a ptáci nepějí

   Déšť bičoval nehostinnou betonovou krajinu, poušť z dlažebních kostek. Železnými dvířky kanálů protékala voda; snad doufala, že vstříc novému životu, přestože na ni čekala už jen tma. I tak ale byly chodníky plné vody, chodci zoufale uskakovali před bahnitými loužemi.

   Jen jeden jediný človíček před nehostinností počasí neutíkal. Neměl totiž kam.

   Každé ráno se tiskl ke stěně, jako by ho mohla ochránit před tím vším. Z prosakujících okapů na něj dopadaly studené kapky, svou teplotou a velikostí tolik připomínající drobné úlomky ledu. Ani jeho roztrhaný kabát ho nedokázal zahřát.

   Jistě, byl bezdomovcem. Jednoho dne se ocitl na ulici. Proč? Protože neměl právo žít.

   Ačkoliv mu poklesly koutky, srdce nikdy nezmrzlo. Ačkoliv mnohdy neměl ani na jídlo, byl hladový jen po jedné věci; svobodě. A ačkoliv každý večer usínal s tím, že ho možná ráno najdou zmrzlého, nikdy nezapomněl poděkovat každému, kdo se na něj usmál.

   Možná byl stínem svých minulých já. Ale víc teď připomínal rytíře, jehož brněním jsou hadry a mečem dlaně natažené k lidem.

   „Děkuji vám," usmál se mile na mladou ženu, která vypadala poněkud rozhozeně, ovšem i přesto se k němu sklonila a vtiskla mu do rukou zářivou minci. Kývla hlavou na znamení toho, že to nic neznamenalo. Pak odběhla k muži, kterého chytila za ruku. Zatímco společně pokračovali v cestě, dolehl na něj celý jeho smutek.

   Vlastně ale zas až tolik důvodů k pláči neměl. V tuto chvíli by se měl spíš radovat, protože jak se blížily zimní dny, bylo chování procházejících čím dál tím horší. Tma lidem dodala pochybnou odvahu i nenávist, takže se nezřídka stávalo, že místo peněz dostal přes hubu.

   Ano, měl by se vzchopit, vždyť nemá cenu fňukat. Na ulicích denně potkává zmrzlé mrtvoly těch, co neměli jeho štěstí, byť je sebevíce pochybné. Každý den potkával drobné děti prosící o pomoc, ovšem nikdo se jich nikdy neujal. Proč? Nikdo se nechtěl stavět Pravdě.

   Rodiče těch dětí to udělali. Kde je jim teď konec? Nemá cenu se ptát... Stejně jako nemá cenu ptát se, kdo tu pravdu určuje, když je to tak subjektivní pojem; všichni to vědí. Když se to vezme kolem a kolem, dneska je všeobecně lepší neznat odpovědi.

   Promnul si mrazem zkřehlé ruce, zvedl svých pár hadrů, aby se mohl zvednout. Tady už ho nic dobrého nepotká. Pomalu se začal šourat pryč, ve velké vzdálenosti od davů. Raději by si odpustil ty znechucené pohledy, které ho odsuzovaly. Žádný z nich nevěděl nic o jeho minulosti, z jakého důvodu teď musí bojovat o misku s jídlem, ovšem jejich majitelé samozřejmě nejlépe věděli, kde je místo této špíny.

   Se skloněnou hlavou málem vrazil do muže v nažehleném obleku. Překvapením málem vyjekl, když v něm spatřil známou tvář. Jeho bývalý spolužák, ten, co celou střední pomalu propadal. Dle jeho vzhledu teď na nějakém velmi dobře placeném, vlivném místě. Ono se ani není čemu divit. Ti, co neumí myslet, to mívají v životě jednoduší.

  Navzájem se změřili znechucenými pohledy, těžko říct, kdo v tu chvíli toho druhého nenáviděl víc. Naleštěné polobotky se s klapotem zase daly do pohybu, zatímco bosý majitel zadoufal, že někde ukradne něco pořádného k jídlo. Hlad ho mučil.

...

  Uzlíček lidskosti se choulil v rohu, tam, kde nedopadalo světlo lamp ani sem nemohla zabloudit nějaká ztracená duše. Krabice poskytovaly alespoň trochu soukromí před zbytkem světa.

   Vlastně to připomínalo každou jinou noc, tolik probdělých hodin temnoty, kdy se její obyvatelé báli. Bylo to dobře? Těžko říct. Říct totiž, co si doopravdy myslíme, by kohokoliv mohlo stát lehce život. 

   Jenže tato noc byla jiná. Plná ohňů a násilí.

...

   Muž se choulil ve stínech a doufal, že ho minou. Kousek od něj, sotva pár metrů, muži v rudém mlátí nějakého chudáka, který se nestihl včas skrýt. Výkřiky plné bolesti brzo nahradilo jen přidušené zmučené úpění. Nejděsivější ovšem bylo to, co přišlo poté. Ticho.

   Členové Bezpečnosti se rozhlédli po okolí, jeden z nich kopl do nehybného těla, aby ověřil, jestli odvedli dobrou práci, aby mohli táhnout dál. Zanechali za sebou jen roztříštěné sklo, tekutinu podobně rudou jako jejich oděv, jednu zohavenou mrtvolu, které se ve tváři leskly poslední chvíle před smrtí, a shrbenou postavu s očima, jež připomínaly dva vykulené tenisáky. 

   Bezpečnost se postarala o to, aby už nikde nebylo bezpečno.

   Těžká doba s sebou přináší spoustu paradoxních situací. Jen se jim už nikdo nediví.

...

   Pátravé stíny prohlížely každý kout města. Ozbrojené jednotky sem tam vtrhly do nějakého domu, jeho nebohé obyvatele vytáhly na mráz, kde je ubily k smrti. Bahno na chodnících už dávno nebylo hnědé, spíš barvou připomínalo oblohu, když se ráno barví do ruda. 

   Celé město ovládl chaos. Ne ten druh chaosu, jenž rozvrátí každý domov, hlukem zpřehází mysl obyvatelům a silnice by připomínaly mraveniště, když  se do něho píchne klacíkem. Ne, tohle bylo jiné. Vztek se smutkem se vprostřed noci vplížily do bytů, aby objaly své majitele. Malé děti s sebou začaly házet, jak do jejich něžných snů vstoupily noční můry. Ty hodiny se staly osudnými naivitě.

   Zatímco batolata plakala, rodiče bojovali trochu jinou bitvu. Ovšem jejich protivníkem nebyl nikdo zvenčí, jen oni samotní se mohli postavit sami sobě. Zatáhnout záclony, utišit syna/dceru, tvářit se, že neexistujete. Bezpečí rodiny je přednější než život nějakého chudáka ve tmě.

...

   Existovala tu vlastně ještě jedna skupinka lidí. Ti, co se neměli kde skrýt. Ti, co byli vyvražďováni po stovkách. 

   Dvě oči pozorovaly se zvířecím strachem, jestli se neobjeví někdo, kdo by pronikl přes jeho křehkou bariéru. Hlasy, které doléhaly z nepříliš vzdálené hlavní ulice ho jenom v jeho děsu utvrzovaly.

   „Teď se rozdělíme!" zavelel někdo zvučným hlasem a nebohé existenci zamrzla krev v žilách, což rozhodně nemělo nic společného s teplotou. „Prohledejte uličky. Každý roh, každý centimetr země, žádná krysa nám nesmí uprchnout!"

   Dusot nohou potvrdil jeho verdikt smrti. Kočky začaly hrát svoji hru na schovávanou, všude kolem se ozývaly výkřiky myší-obětí. Přitáhl si krabice blíže k tělu, jako by mu to mohlo nějak pomoci. Veškerá snaha ale byla marná.

...

   Silné ruce s ním smýkly na světlo lamp. Obklopila  ho skupinka mužů s obušky i noži v rukou, pokřikovali na něj všemožné urážky, ale vše vnímal jako v mlze. Kopanec mezi žebra mu uštědřil prvně ten, který ho z krabic vytáhl, načež ostatní následovali jeho příkladu.

   Nikdo se nebál bodat. bušit pěstmi, mlátit kolem sebe obuškem. Svět se zmenšil do drobné kuličky z bolesti. Přes mlžný opar k němu občas dolehla zcela náhodná slovy, nicméně velmi dobře rozuměl, že ti, jako je on, jsou jen líné vši, parazité na společnosti. S tím se mu bude spát o trochu lépe.

  Předtím, než upadl do milostivé, věčné temnoty, uslyšel slova kapitána.

   „Nechte tu špínu ještě chvíli žít. Nejspíš by s tím chtěl někdo mluvit."