Za světlem je tma

21. ledna - Dopisy nikomu

   Obálka bělejší než dětská nevinnost krásně ladila se sněhem všude okolo, když ji pošťák pozvedl ke svým očím plným únavy. Někteří lidé mají příšerný rukopis, v minulosti občas musel některá klíčová slova přímo dešifrovat, aby mohl dokončit svoji práci. Tento odesílatel psal nádherně, každé písmeno působilo dojmem nejvyššího umění.

   Škoda, že to vše zkazilo razítko barvy krve „Prověřeno". 

   Jako by vzalo celému dopisu duši i tajemství, teď držel v ruce jen prázdné listy bez emocí a výrazů. Mohl hádat, jestli se jednalo o milostné psaní, či obchodní korespondenci, ale věděl, že toto tajemství před ním rozkryl už někdo jiný. 

    Nechal psaní vklouznout do kovové schránky a pokračoval v cestě ztichlým městem dál. Ostatně - tomu se ani nedalo divit. Kdo by za takového počasí i obzvláště pak v takovéto době vycházel ven, musel být totální blázen.

...

   Muž se brodil závějemi sněhu, ledový vítr z něj rval kabát, který si zoufale tiskl k tělu, zatímco přemýšlel nad ilegalizací práce v neděli, zvláště pak za takovýchto podmínek. 

   Prošel až k poslední brance na konci ulice a s povzdechem vnořil ruce do pytle, jenž s sebou táhl. Rukama navlečenými v palčácích hledal to jedno konkrétní psaníčko, kvůli němuž se dnes tolik trmácel.

   Konečně nahmatal správnou obálku, načež se podíval na odesílatele. Hrklo v něm. To je... Předvolání Výboru pro bezpečnost?

   Rychle mrkl směrem k domku. Za okny viděl pobíhající dítě, jež honilo smějící se matku. Otec si v poklidu četl noviny, u čehož popíjel kávu. 

    Hřejivá látka rukavice pevně obemkla dopis. Nepřál si zničit takovou rodinou pohodu, vždyť ti lidé dokázali být šťastní i za takových okolností. Nepřál si nic ničit, nepřál i být poslem špatných zpráv, nepřál si nechat vyklouznout z prstů tyto listy a v neposlední řadě si nepřál vhodit ten sněhobílý papír psaný inkoustem z krve do schránky, která stála před ním.

   Nepřál si toho dělat hodně, ovšem neměl moc jiných možností.

   Sledoval smějící se holčičku, již matka k sobě přitiskla v náručí, načež se rozhodl. Pohlédl doleva, zkontroloval i prostor po své pravé straně. Pak strčil dopis do kapsy, otevřel branku, prošel úzkou cestičkou ke vstupním dveřím a rázně na ně zaklepal.

    Otevřela mu rozesmátá žena, která když uviděla jeho výraz na tváři, ihned zvážněla a aniž by jediného slova promluvila, pokynula mu, aby ji následoval. Procházel útulnou chodbou, kde na zdech visely rodinné fotografie, což ho jen utvrzovalo v tom, že se rozhodl správně. V paměti mu utkvěla obzvláště jedna; ta, na které lidé v dešti stáli okolo hrobu, jenž podle nápisu patřil měsíčnímu chlapečkovi.

    Najednou se zastavila, mile se na něj usmála a řekla, aby si odložil kabát, což také udělal. Stejně tak rozvázal tkaničky u bot, téměř z ledu, a zul se. Ohlédl se na mokrou stopu, kterou za sebou zanechal, zkřivil bolestivě tvář, protože si uvědomil, kolik práce práce přidělal paní domu, i dal si za cíl se jí co nejdřív omluvit.

   S prokletým psaníčkem v ruce se usadil do křesla proti muži. Jeho manželka se k nim o chvíli později připojila, pár minut jen tiše seděli, než natáhl ruku. Ženě se při pohledu na obálku objevil děs v očích, zatímco pán si jen tiše povzdechl.

   „Věděli jsme, že to dřív nebo později přijde," vzal její ruku do té své a přejel po ní prsty, aby ji uklidnil. „Máme tak tři dny. Pak se začnou shánět, ale pokud budeme lhát, uhrajeme to možná i na týden. Nemusím se bát o tebe ani o Julinku, nikoho z vás mi už nevezmou. Nebojovali jsme pro nic za nic, tak teď zjevně budu muset platit."

    V pokoji se rozhostilo absolutní ticho, které zničilo až odkašlání pošťáka:

    „Mohl bych vám pomoci," zamumlal dost neurčitě. Když si všiml potlačované naděje, jež se mihla za unavenými výrazy, povzdechl si. „Mám přátele všude možně. Dokázal bych vás dostat z města, posléze pak možná i přes hranice. Ovšem bylo by to složité, nebezpečné pro mě i pro vás, museli byste se vzdát veškerého majetku... Nejspíš je to však lepší než žít ve strachu nebo vůbec, což je po takovém předvolání velmi pravděpodobné."

    „Já... Děkuji vám!" řekla nadšeně žena. Nechtěla utíkat, ale nebylo jiné možnosti. I přesto se ovšem raději naklonila ke svému muži: „Půjdeme?"

    „Půjdeme," odvětil rázně.

...

   To se stalo před týdnem. Dnes byla opět neděle, opět hustě sněžilo, že nikdo normální s normálním zaměstnáním by v těchto časech nevystrčil čumák ven, opět jeden pošťák vláčel svůj úděl v podobě hromádky papírů. Jediné, co se změnilo, bylo kalendářní datum; dnes se všude skvělo číslo dvacet jedna.

    Míjel domek, který ještě nedávno byl obydlený. Za záclonami se nesvítilo, okolo čmuchal pes se svým pánem z Bezpečnosti, na křeslo, ve kterém ještě před pár dny seděl, sedal místo něho prach. 

    O lidech z toho domu se šířily zvláštní zvěsti. Prý utekli. Prý se jim podařilo i s jejich malou holčičkou opustit město. Prý to přežili ve zdraví. A v neposlední řadě, prý je možné se vzepřít, protože tu obchází podivný muž, patron dobrých lidí, který je dostává do bezpečí. 

    V celé zemi vřely nepokoje. Všichni chtěli bojovat, viděli, že nemusí být ovečky. Jenže on si nedělal žádné plané naděje; pokud vůbec k nějakým protestům dojde, budou velmi krvavě potlačeny už v zárodku. Kdyby přerostly v něco většího, staly by se vážným problémem, jaký ze strany Strany nebudou připuštěny.

    Ovšem kolují i jiné řeči, které mají v lidech vyvolat strach. Chystají se čistky, brutální, kdy budou odstraněni všichni, co kdy jen o tom domě na konci ulice někdy něco zaslechli. A pak, samozřejmě, zmizí všichni, co s tím mohli mít něco společného. Exemplárně.

   Bloudě ve svých myšlenkách, dokončil konečně všechny pochůzky a zamířil domů. Na prsou ho hřál poslední dopis, jenž musel ještě dnes doručit.

   Tenhle národ potřebuje ikonu, jinak bude vše marné.

...

   Úryvek z novin z dvacátého druhého ledna onoho roku:

   „Včera v pozdních večerních hodinách zasáhlo srdce každého občana našeho města hrůzný čin, jehož se dopustil Petr Šedý, 32 let. Zřejmě psychicky narušený muž, navíc - podle expertů z řad příslušníků Bezpečnosti - ve značně podnapilém stavu se rozhodl cestou z práce navštívit úřad Bezpečnosti. Vulgárně začal napadat nebohé úředníky, jež se snažili ve prospěch ku našemu státu poctivě vykonávati svou práci, načež vytáhl zbraň a začal střílet. Když se ho členové Bezpečnosti pokusili dopadnout, založil požár, jenž byl naštěstí brzy uhašen, a pokusil se zbaběle prchnout. Naštěstí daleko neutekl; naši skvělí členové Bezpečnosti vraha brzy dostihli, jenže ten v pokusu o únik soudu, provedl nad sebou soud nejvyšší, tudíž bylo nalezeno už jen jeho tělo. K srdci měl přitisknuté nějaké listy, kriminalisté se domnívají, že by se mohlo jednat o poslední dopisy z jeho konverzace s kapitalistickými zeměmi, na něž byl zřejmě napojen jako špeh. Díky bohu bylo jejich řádění v našich zemích učiněna přítrž a Bezpečnost se i domnívá, že tento muž měl prsty ve fámách o „uprchlé" rodině vzbouřenců, což je samozřejmě mystifikace. Proč by někdo prchal z ráje do pekla?"