Za světlem je tma

21. dubna - Tóny záhrobí

   * kapitola obsahuje mnoooooho intertextových narážek na jistou písničku. Kdo ji uhodne, dostane beránka, neboť její autor je pro mě neskutečná osobnost a někdo, jehož bychom si měli připomínat i s jeho texty, které jsou i v kontextu dnešní doby až palčivě pravdivé. Už dříve jsem říkala, že každá věta v mém příběhu má nějaký význam, ale konkrétně u této kapitoly je to extrémně důležité*

   Ulice plné strašidel, děsivých zamračených vzhledů, s černým pláštěm noci konečně prořídly. Nikdo, kdo měl všech pět pohromadě, by se nepotuloval po setmění venku, v tomto děsivém městě. 

   Už po několik týdnů připomínala tato část světa slzavé údolí. Dny se rozplizly v šedavou skvrnu bez významu, matky klopily bratrům i sestřičkám uplakané tvářičky k zemi, se slovy útěchy se jim z myslí snažily vyhnat bubáky. 

   Krásný sen se změnil v noční můru. Všechny naděje, jež si lidé od podzimu pěstovali v srdcích jak divoké růže, zprvu rozšlapali; pak rozdupali, spálili na prach. Bolelo to, jistěže to bolelo. Zkrátka ošklivá žába nejdříve zastínila pramen, který i tak nadále prosperoval. Jenže až se zasednutím si lidé uvědomili pravé nebezpečí.

   A samé ošklivé nafouklé ropuchy se promenádovaly ulicemi, nehledě na zadušené prameny. Nezáleželo už na výšce, i dospělý muž se před jejich hrůzou choulil v náručí s těmi bratříčky. Ovšem pročpak? Vždyť nebyl důvod se bát!

   Vždyť to byli jen hloupí vojáci...

   Jedné noci, která byla podobně ošklivá jako tato, vrhli svůj stín. S hlukem, přesto tiše, najednou byli všude a s nimi i ty železné klícky, vše se převrátilo vzhůru nohama. Stal se z toho tu cirkus plná výběhů se lvy, tygry a železnými maringotkami.

    Bez dechu nezbývá člověku než hledět před sebe, cítit, jak z víčka kane slza, která brázdí vrásky tváře, všem nám nezbývá než společně nedýchat, plakat a hledět na sebe, hledět před sebe, tam, kde zbývá jen nicota.

   Anebo se zoufalí lidé mohou spojit a svůj poslední zoufalý dech věnovat vyvolenému.

   Alex si zastrčil pramínek vlasů za ucho. Celá ta sešlost před ním mu dávala sílu se nadechnout, všichni se k němu natahovali a šeptali, aby bojoval. Museli se velice kontrolovat, neboť přílišný hluk nebo moc světla by mohly přitáhnout ne úplně chtěnou pozornost. I přesto si publikum dovolilo po každé další skladbě menší aplaus.

   Prsty se zahájily svůj vlastní tanec po strunách, zatímco se jejich majitel dal do zpěvu. Tato píseň pro něj byla speciální, uměl ji perfektně nazpaměť, vždyť nebyla ani tak složitá. Do hlasu se mu promítlo zoufalství jeho i všech přítomných, strach, úzkost.

   Situace byla špatná, ale dokud zůstali společně zde, mohli se bát jen o sebe navzájem. Nahoře a za zdmi sklepa možná právě teď pochodují desítky vojáků, možná nějaká vyšší síla právě bodla prstem do mapy s úmyslem navždy rozprášit toto kouzelné místo sounáležitosti, možná nastal ten soudný den, kdy všichni bez rozdílu budou vyhlazeni... A i v takových případech nemá cenu se strachovat o něco jiného než o ostatní.

   S posledními tóny se ozval ohromný potlesk, možná větší, než by bylo bezpečné. Možná pro ně nemělo smysl nic kromě tohoto okamžiku?

   „Vážení," Alex vstal a odkašlal si. „Rád bych tuto píseň věnoval dvěma osobám. První oběti řádění vlků, první ovečce - mojí přítelkyni. Byla to učitelka, skvělá osoba, ovšem už tu s námi dnes není. Vzepřela se jim, vycenila na vlky zuby a odmítla se schovat v stádě. Sebrali ji, zničili veškerou její práci. Proto nezapomínejme alespoň my, když inkoust se změnil v její krev."

   Plísní prolezlou místností se opět rozezněl obrovský potlesk, opět až moc hlučný. Naštěstí se zdálo, že nikdo nic nezaznamenal, proto mohl dál pokračovat ve svojí řeči.

   „Kráčíme mnoha cestami, ale oni nás vláčí v bodláčí a prachu, zatímco svými polobotkami hladí dlážděný chodník. Cesty se klikatí, ale nikdy nesmíme zapomínat na tu bolest, když nám trny rozdrápaly oči. Druhá osoba, na níž bychom neměli zapomenout, byl můj bratříček. Včera ho náhodný voják na ulici popravil, zcela bezdůvodně. Nezapomínejme na zkrvavenou ovčí vlnu, nezapomínejme na lilii ulomenou v době jejího největšího rozkvětu!"

   A opět potlesk, na tvářích několika přihlížejících se zaleskly slzy či prázdné odhodlání, jež se do rána stejně přemění jen v  plané sliby, z nichž nakonec zbudou jen tato setkání. Činy, činy, činy... Ty chybí.

   Na už tak uplakané a hloupé město začaly dopadat první kapky. Prší, provazce vody pod sebou drtí jen kamení, všichni chodci sedí v pohodlí domova, neboť venku už se dávno setmělo...

   Beránci, vlci, už dávno to není to stejné a lže ten, kdo v počátku tvrdil, že by tomu bylo jinak. Rudý vlk, rudý krví nevinných dětí, si dnes pochutnal, i přesto by si rád ještě dal. Copak, oveček není dost? Či si snad samy upletly ohrádky na vlastní obranu, kde se před vlkem zavřely?

   Není zbytí, pravidla se musí porušovat, abychom si zachránili holý život. Pošetilé činy, lidské činy. Stejně všechno, i ten život, vyjde vniveč, když ovečka za sebou zapomene zavřít vrátka, vlk si skulinku vždy najde.

   „Všichni ruce nad hlavou, vyjděte pomalu ze sklepení! Jste zatčeni a obviněni z velezrady, plánování svrhnutí Vůdce, šíření rozvracečské ideologie. Opakuji, vyjděte s rukama nad hlavou beze zbraní, ihned, jinak začneme střílet!" ozvalo se najednou z ulice.

   Lidé podezřele ztichli, tak přeci jenom nebyli dost opatrní, svou vlastní hloupostí i pošetilostí ohrozili životy těch, o něž se báli. Cesty jsou klikaté a u mnohých konec  nastane dříve, než bychom si přáli, do cíle už nikdy nedojdeme.

   „Nevyčítej mi to, bratříčku. Nevyčítejte mi to, vy, jejichž tváře dnes vidím poprvé. Neplač bratříčku, vidím tvou hlavičku celou zkrvavenou. Neplačte, možná za pár týdnů budete společně se mnou viset ve větru, možná budete dýchat vzduch za nás za všechny. Spolykej nadávky a šetři silami, bratříčku, boj ještě neskončil. Spolykejte nadávky a šetřete silami, protože mi ho vyhrajeme," promluvil do ticha Alex. Zapřel o stoličku svoji kytaru, dal jí očima poslední sbohem a nadechl se vzduchu, který mu všichni tito lidé vdechli do plic. 

   „ A ještě o něco vás požádám, ano?" ještě prohodil k mlčící mase předtím, než opustil místnost. „Pamatujte si moji písničku! Učte se ji nazpaměť, učte ji svým dětem, není příliš, komplikovaná, ne? Cesta, kterou nám vnutili, je rozbitá, možná budete klopýtat, možná se budete muset opřít; ale zpátky už nesmíme."

   Nikdo z nich nepromluvil, na to jsou lidé přeci jenom až moc velké ovce a váží si svého života příliš moc. Lex proto jen pokývl hlavou i zamířil po schodech  vzhůru nakonec cesty. Samozřejmě, že toho litoval, ale dlužil to svému bratříčkovi. Mohl jen plakat.

   Ze tmy se vynořila kulka, která ho zasáhla do hrudi. Než se zhroutil na zem, zaznamenal desítky lidí v rudách vestách vlků. Tohle je špatné, tohle je moc velká akce, museli mít tip...

   „Cíl 1 eliminován," zapraskalo v nějaké vysílačce poblíž, jejíž majitel nebyl dostatečně opatrný. Lexe, Lexe, kam jsi to vlezl? Bratříčku, někdo přeci musel zavřít vrátka...

   Té krve bylo na jeho vkus až moc. Už se chtěl vnořit do hlubin, do temnoty, na všechno zapomenout, bolest to byla šílená.

   „Báro, bratříčku, brzy vám zahraju tóny záhrobí..."