Za světlem je tma

21. června: Bojuj, mrtvolo!

   Ty jo, při úspěšné prokrastinaci jsem narazila ještě na jedno skvělé výročí. Tentokrát vážně skvělé (bez ironie). 21. 6. 1991 po šíleně dlouhé okupaci poslední vojáci opustili naše území. Takže berme dnešek i pozitivně, no ne? 

„Zvuk v pořádku, kamery běží, jsme live!" ozval se neidentifikovatelný hlas muže, možná trochu zhrublý věčným křikem. Každopádně byť jen zahlédnout jeho obličej nemohl, bránila mu v tom všemožná světýlka, která okolo něj tancovala ze všech stran.

   Někde pár metrů od něj se ozval příjemný hlas mladé ženy. Přivřel oči, poslouchala se vážně dobře. Představoval si ji jako mladou blondýnku s dlouhými vlasy, prameny až na zem. Přál se jich dotknout, pohladit si je, ovšem něco mu připomínaly.

   Provaz, v temnotě se osamocen houpal provaz. Sám, není to tak špatně? divil se v duchu. Předměty přece bývají v páru. Ale ten provaz nemá  žádnou mrtvolu.

   „Ty lůzo jedna špinavá," kopl mu s těmi slovy do břicha jeden z mužů v rudé, barvě krve, a on se pokusil zkroutit do klubíčka, jenže o tom pevněji obemkl provaz jeho hrdlo. „Prozradíš nám vše, jinak budeš viset. Víš o tom, že náhody se občas dějí? Obzvlášť tady, ve světě skutečné spravedlnosti lidu."

   Bezděčně se otřásl. Jsem vinen. Oni jsou vinni. Jsme všichni vinni. Doznávám se. Ukončete tu bolest, prosím, hlavně ji ukončete!

   A najednou na něho všichni zírali jako na blázna. Klepal se, ano, strašně se klepal pln hrůzného strachu, který se vynořil odnikud. Odnikud z temných místností, kde zoufale lapal po dechu, místností, kde, kde, kde...

   „Zahajme tedy líčení," povzdechl si další hlas. Několik dalších mu přitakalo, jiní si jen opovržlivě šuškali něco mezi sebou. Kolik jich tu je? Kolik z nich ho sleduje? Jak mu ublíží příště?Co se tu děje? Už opět plánují trest pro neposlušné psisko? Páníčku, nenechávej mě o samotě...

   Topili ho, krátce poté, co jim vše řekl na oprátce. Bál se, brečel; smáli se, vyhrožovali mu. Žádný příchod hodného poldy se nekoukal, ze všech stran na něj zíraly jen oči, desítky očí, které chtěly vidět, desítky uší, které chtěly slyšet. Ale on jim neměl povědět co.

   Měl malou holčičku, jeho malou princeznu, Amálku. Špatně, nikdy žádnou holčičku neměl. Tvrdit něco jiného by byla lež. Ve skutečnosti ani neměl rodinu. Veškerý čas trávil podílením se na rozvracení konečné svobody spořádaných občanů. Ve své hlavě si vytvořil bludy pro omlouvání svých hrůzných zločinů.

  Měla nádherně dlouhé blonďaté vlásky, hlas melodický, jistě by z ní byla jednoho dne skvělá moderátorka. Bylo to už dlouho, co odešel z domova; tedy ze své hnízda, odkud podporoval ostatní zločinné skupiny. Ano, přesně takto se moji spolupachatelé jmenují.

   Jednou, když ho zrovna nepřevychovávali v slušného člověka, k němu jeden z dozorců přišel. Mlčky, nenadával hnusu válícímu se na podlaze ve vlastních výkalech, jen mlčel. Za normálních okolností by to v něm možná vzbudilo maličko zájem, ale tohle nebyly normální okolnosti, teď už je správný.

   „Neboj se, kamaráde, výchova se chýlí ke konci, už jsi dobrý," usmál se nakonec jeden z rudých a pokusil se ho poplácat po rameni, jenže v té úzkostné hromádce se probudily zvířecí reflexy, zaječel, ne, nepřibližuj se ke mně prosím, už mi neubližuj! „Neboj se, kamaráde, už jsi jeden z nás, brzy dojdeš konečného rozhřešení. Zaslechl jsem, že Amálka vstoupila do strany a jako správný občan se toho také zúčastní. Budeš očištěn vlastní dcerou, raduj se, zrádce! Většina rodin se od lidí, jako jsi ty, distancuje, jenže ona je hodná holka, chce napravit hříchy svého nezvedeného otce a mrtvé matky, kterou jsi ty zabil svojí vinou."

   Několik dní poté byl zmatený. Znamená to, že vše co mu tvrdí, je lež? Ne, to bylo až příliš skutečné, pamatoval si, i když trošku v mlze, jak plánuje s lidmi s krví podlitýma očima uřezávání hlav neviňátkům. Jedno z těch dětí mohla být Amálka někoho jiného, takto si vytvořil svoji drahou halucinaci, smýval hříchy svých hříchů. Jen halucinace.

   Cítil se sám na sebe pyšný, že dokázal odhalit takové poklesnutí na mysli a sám se s ním vypořádat.  Cítil se silný. Cítil se správný. O něco později se proto o to musel podělit s tím hlavním, který mu hlavu pod vodu strkal o něco později. Na chvíli se zamyslel, přál si přesný popis toho neexistujícího rudého, tak mu ho dal. Už nikdy poté se s ním nesetkal, takže hrdost mu stoupla ještě o stupínek.

   „Tento muž se provinil hrdelními zločiny - a lid volá po jeho krvi! Vraždil naše děti, zatímco my jim chystali nádhernou budoucnost. Kradl, zatímco my budovali. Spřádal plány, jak zničit naši snahy, ale ty shořely v pekle spolu s ním. Na šibenici, lide, posuď jeho zločiny a pošli ho tam, kam patří!" hlásala ta žena. Byl si jistý podle hlasu, že je to žena. 

   V jednu chvíli palčivé světlo trochu polevilo na síle, najednou se nezdálo zase až tak strašné. Dokonce zahlédl obrysy některých postav, jak tak pomrkával. Pár metrů od něj se nacházela nádherná mladá žena, jejíž dlouhé blonďaté vlasy mizely někde mimo jeho dohled. Slova jí sama splývala z úst, jak tiše odříkávala jakousi... modlitbu? Ne, přísahu. Ona je dobrá dívka.

   Je ve stejném věku, jako by byla ona... I když kolik dní či let uplynulo tam dole, to neměl ani tušení. Přesto z ní cítil něco příjemně známého, směs skořice a vanilkového cukru, jako když společně připravovali placky.

   Není to ona. Přestaň mě přesvědčovat, chorobný mozku.

   „Jste srozuměn s vinou?"

   „Ano."

   „To se ani nepokusíš zabojovat? Vždyť jsi jako mrtvola! S vámi vězni začne být po několika týdnech taková nuda," povzdechl si jednou jeden z rudých. „Proč se aspoň necukáte? Veškerá radost z toho poté mizí. Mám ti snad vykrojit kus nohy, aby sis konečně zapamatoval, jak se máš chovat, zmetku?"

   Nemůže se pořádně postavit na pravou nohu. Nikdy nic neudělal. Ve skutečnosti jen poslal varovný dopis přítelovi, že na něj chtějí zakleknout kvůli jeho profesi. Koukal se na zprávy, v nichž visel jeho drahý kamarád, když si pro něj přišli, s Amálkou jedli skořicové placky. Amálka je jeho dcera, miluje ji nadevše. Nikdy nikomu neublížil.

   Vraždil, měnil národní zájmy na prach, rozdupával sny prostých; byl bestie. Vytvořil si dívku v hlavě, podle nálady s ní buď žil pohodlný rodinný život, aby zakryl zhrození se z vlastních činů, anebo, pokud někomu chtěl způsobit bolest, trápil tuto holčičku. Amálka byla původně dívka, jíž vysál krev, ale její obraz byl tak nádherný, že si ho musel i nadále udržovat v hlavě.

   Kdo vlastně jsem?

   Na dvoře se houpal provaz, stejně jako tenkrát, bolestivá světla se přesunula tam i s podivným pípáním, nahrávali to. I ta žena vykročila vpřed, on se s nechutí pohnul za ní. Ne, nesmím ztratit kontrolu nad svou bestií. Ne, nejsem zrůda; to oni.

   Brzy se bude houpat také, dobrovolně vkládá hlavu na důvěrně známé místo, vítej zpět příteli, scházel jsi mi, zdraví se se smrtí. Amálka se na něj dívá nostalgickýma očima, jako by ani nechtěla uvěřit, že je to pravda. Co jí to udělali? Co nalhali mé holčičce? Je to ona!

   „Amálko, já nikdy nikomu neublížil, jsi hodná holčička," splynulo mu ze rtů, než celý zmodral.

   Amálka se usmála, ovšem na muže někde v pozadí.

   „Kolik za to dostanu dneska, šéfe?"