Za světlem je tma

21. května - Odlišná smrt

   A další rozbitá váza.

   Talia se sehnula, aby mezi snědými prsty sevřela pomačkanou růži. Opět, opět tu byli, zničí vše, co jim přijde pod ruku, proč ji jen tak nenávidí?

   Sic nerozuměla jejich jazyku, myslela si, že místním rozumí. Možná nemělo společnou řeč, ovšem každé ráno s těmi ženami vodila své děti do školy. Vždy se tak upřímně smály, i když slova neměla žádný význam... Tak proč už týdny hned po probuzení nachází květiny bez vody ve změti roztříštěného skla?

   S povzdechem se vydala pro něco, čím by ten nepořádek uklidila, zatímco si narovnávala šátky. Nakonec někde v jejich nevelkém domečku splašila smetáček s lopatičkou, aby ten nepořádek uklidila.

   Když se vrátila zpět, našla na chodníku před domem rudou načárané slovo DĚVKO. Nerozuměla mu, ale něco uvnitř jí říkalo, ať se raději ani nesnaží zjistit jeho význam. Věnovala celé scéně jen jeden z četných povzdechů, než houbičky navždy smyla nepochopenou urážku do zapomnění...

   Ještě toho večera se Talie pohádala se svým mužem. Přestože slovům, jež na ni křičel, nerozuměla, nebo spíše nechtěla rozumět, v očích se mu nezračil hněv. Jen zrada, bolest, prázdnota a zatraceně hlubokej strach...
...
   Člověk by neuvěřil, co všechno dokáže jedno sněhově bílé psaníčko. Dny míjely, vázy končily jedna po druhé na zemi, objevovaly se nové nápisy, jež Talie drhlo se stejnou melancholií jako na začátku.

   Připomínala zvíře, plaché zvíře ochotné se přizpůsobit teroru člověka, protože není jiné možnosti. Ach, nebohá Talio, není ti pomoci proto, že mluvíš cizím jazykem? Či snad tvá pleť je důvodem, proč tě ostatní bytosti ponižují. Zahrál se do svých šátků; sic tě žádný před hořkou lidskou zlobou neochrání.

   Jednoho dne jim do jejich plechové schránky skutečně přišla taková obálka plná zloby. Když ji muž četl u večeře, zachmuřil se o něco více než obvykle.

   „Co se tam píše, drahý?“ pípla Talia, neboť zahlédla jeho výraz. Nádech i výdech znějící jako dech rozzuřeného býka ji ve špatném tušení utvrdil.
   „Jen přiděláváš problémy, děvko,“ zavrčel na ni česky. Poté, co se uklidnil, o něco přívětivěji pokračoval španělsky, rodném jazyce Talie. „Tohle je předvolání na cizineckou policii.“
   Žena se nejistě usmála.
   „To přeci zvládnu sama, žádné starosti, miláčku. Kdy tam mám přijít? “ usmála se v dobré víře a touze uniknout každodenním poničeným vázám.
    „To je ten problém, zlato. To předvolání je pro mě... “
...
   „Stejně nechápu, proč s ním pořád zůstáváš..., “ povzdechla si Grace. Možná proto, že byly obě cizinky, brzy našly společnou řeč, sousedství tomu jistě také velmi prospělo. „Já jenom čekám na předvolání. To bude moje letenka pryč z tohohle blázince, i když se mi nechce opustit tuto zem, mám ji ráda jako vlastní. No nic, svoboda na prvním místě.“
   „Ale já ho nechci opustit,“ zamračila se Talia. „Vždyť já... jak se to řekne... Milovat.“
   „Zlato, chápu, že ho máš ráda, ale není to už trochu moc. Překračuje to veškeré meze, je na tebe hrubý, ubližuje ti... Nic by tě u něj nemělo držet. Děláš hloupost, která bude ještě bolet.“
   „No, asi už to tak bude, to je moje diagnóza, jsem hloupá,“ zasmála se Talia. „Mimochodem, mám na tebe otázku. Den co den nacházím rozbité vázy, nejspíš vulgární nápisy... Ty nic?“
   Grace jí potvrdila, že už přišla o všechny oblíbené vázy.
   „A asi náhodou nevíš, co slovo děvka znamená, že?“
   Tušení Talie se naplnily. Prý to nemá chtít vědět.
...
   Manžel byl večer ještě podrážděnější než obvykle. Bolelo ji ho vidět v takovém stavu, ale ani necekla.

   „Tak co jsi se dozvěděl nového ve škole, broučku?“ prohodila k jejich osmiletému synovi. S nadšeným úsměvem jí žvatlal o všech svých skvělých kamarádech. Aspoň někdo zapadá, hořce si pomyslela.

   Mezitím se mrak dusící jedovatými plyny usadil nad stolem. Dítko brzy odkráčelo do postele, tatík s mamkou si opětovávali umučené pohledy.

   „Musíme se rozvést Talie," oznámil nakonec tvrdě.

   „Cože?“ nevěřila vlastním uším. Vždyť toho tolik v trpěla, bolesti, všechno by přežila jen pro její jedinou lásku!
  „Byl jsem dnes na cizinecké policii, kde mi vyložili, že by to bylo nejlepší pro nás pro všechny. Ty nikdy nezapadneš, jsi cizinec, někdo navíc a brzdíš mne v mém kariérní postupu. Bez tebe, zato s věrnou kumunistkou po boku, bych dokázal velké věci. Jsi přítěž navíc, stejně tak i to děcko, Talie. Zajistím vám bezpečnou cestu přes a hranice a pak už navždy pápá, lásko,“ zakončil všechny ty hrůzy ironicky.
  
   „Ty bys mne opustil po tolika letech, po tom všem...,“ mumlala si nevěřícně pro sebe.
 
   „Byla jsi vždy jen přítěž, Talie, to kvůli tobě jsem tak tvrdě dřel, to ty jsi důvod, proč strádáme, proč se nemám líp. Pokud odejdeš, bude všem dobře,“ promlouvá jí do duše. „Je to lepší než tu zůstat a trápit se, Talie, vážně mi na tobě záleží!“

   Na zemi ležela další rozbitá váza, rudé znaky zdobily zeď, jedno krvácející srdce i tisíce budovatelských plakátů, když mu odpověděla.

   „Dobrá, zítra už nás nevidíš.“
...
   O týden později odlétalo jedno malé, nedůležité letadlo, rychlejší spoj se sehnat nepodařilo. Talie se slzami v očích se vznášela do oblak, drtila ruku Tobiho, který už nikdy neměl vidět tatínka sebe i malého brášky, jenž rostl v břiše maminky.

   A tatínek. K tomu se přímka záře rudých hvězd a jedna hnědovlasá, nefalšovaná děvka.

...
   Dnes trošku kratší, než je zvykem, bohužel, škola se mi vymyká z pod kontroly, kapitola vychází na poslední chvíli... Nevermind. xD Možná je to i trošku slabší po dějové stránce, za to se taky moc omlouvám, ale snažila jsem se nějak vystihnout situaci cizince, navíc inspirovaný skutečným příběhem Němky během divokého odsunu...
pH