Za světlem je tma

21. března - Zatemněná mysl, věrný muž

   „Blázne," zasyčel mu do obličeje. Cítil jedovatý dech plný jedovatých slov, jež se na něj sypaly společně s odpornými nadávkami, ale ani nemrkl. Jen pokračoval v houpání se na židli.

   Někde na pozadí hrála hudba. Pomalá, tichá, přesto dobře slyšitelná, v něčem ta skladba připomínala jazz, v něčem zase ne. Jediné, co věděl, bylo, že ho vytáčí k nepříčetnosti.

   Muž před ním konečně zanechal prskání, když si povšiml, že se míjí účinkem, načež se otočil na patě a došel k ošuntělému televizoru. Na to, v jak tristním stavu byl, si ho svěřenci ústavu až podezřívavě moc hýčkali. 

   Zazněla na situaci až příliš veselá znělka televizních zpráv a objevila se tvář. Tvář ženy, ne ošklivé, ne krásné. Průměrný obličej viditelný na každém rohu ohraničený šedí zdobící její tělo v podobě oblečení. Někdo, kdo nevyčnívá z davu.

   S napůl úsměvem, napůl grimasou zkřivenou bolestí žena ukončila dnešní zpravodajskou relaci, popřála všem dobrého večera a sílu budovat. Budovat... Proč jenom budovat? Proč má stále někdo potřebu jenom budovat? 

   To všechno jsou dobré otázky. Nerespektujeme rovnováhu, protože jde o budování. Ničení je špatné. Budování je správné. A i když ty otázky byly položeny správně, nikdo se na ně neptá, neboť odpověď získá jen mezi námi.

   V psychiatrické léčebně.

   Okouzlení všech pacientů z magického přístroje pominulo i se všichni vydali za svou vlastní prací. Z rozjařenosti se přesunout do temných koutů mysli, kam nám nevidí. Kde je naše poslední útočiště, ostrůvek svobody, když už si ani nemůžeme myslet, co chceme.

   Bylo depresivní sledovat tu proměnu. Všichni nasadili masku, podobně, jako si ta moderátorka před vysíláním navlékla sako. Dokonce i barvou si ten kus oblečení a chatrná ochrana byly podobné, jen nicneříkající šeď, protože barvy vyjadřují emoce. Emoce jsou příliš individualistické. Individualismus škodí lidem. 

   Jednoduchý, nicneříkající, takový je náš svět.

   Zkrátka se všichni musíme povinně zbláznit. *

   Jenže co když se někdo nezblázní? Co když se někdo odmítne vzdát svých myšlenek, emocí, života pro blaho země? Co je to to pochybné blaho?

   Ale nemá cenu se ptát. Na tyto otázky zná odpověď každý, na ty ostatní se musí zapomenout. Takže bláznem už není ten, který blouzní, ale ten, který odmítne blouznit; takže bláznem není ten, kdo žvatlá nesmysly, ale ten, kdo se na nesmysly ptá.

   Zní to nelogicky, paradoxně, že? Ovšem pokud o tom byť jen na sekundu zapochybujete, přijdou si pro vás. Pak už je jediné bezpečné řešení být skutečně bláznem.

   Těžko říct, kdo z té prapodivné dvojice byl více rozrušený. Muž z Bezpečnosti občas rozzuřeně zagestikuloval, ale jinak nedával cokoliv najevo. Pacient v půlce rozhovoru vyskočil ze židle a za křiku nejspíše v jiném jazyce ukazoval na druhý konec místnosti.

   „Tláehkn eě tpeod!" zařval náhle jako smyslů zbavený, čímž si vysloužil zvýšenou pozornost lékařského personálu. Dva ani mladí, ani staří ošetřovatelé přispěchali, věnovali ošetřovateli nijaký výraz, jenž měl být zřejmě omluvou, nicméně vyzněl spíš jen jako unavené konstatování. 

   „Omlouváme se, ale měli bychom ho odvézt zpátky na pokoj. Má jeden ze svých záchvatů," prohlásil jeden z nich, načež společnými silami spoutali vzpouzející se bytost na pojízdné lůžku, aby se vydali vstříc vnitřku budovy.