Za světlem je tma

21. prosince - Mezi řádky

    A nastal prosinec, doba, kdy mráz barví dětem tvářičky do červena, krajina připomíná tu Lady, kouzelnou. Stromy pokryté drobným snížkem, na oknech námraza... Nebo snad ne?

   Milý, roztomilý klučina se brodil hnědými kusy roztříštěného ledu ke škole. Okolo projelo auto, které ho střepinami skutečné zimy postříkalo od hlavy k patě. Věnoval jeden zhnusený pohled studeným kapičkám, jež se usadily na jeho kabátu, načež pokračoval ve své cestě.

   U těžkých dřevěných dveří si očistil boty, sundal čepici a vstoupil. Dal se dál nekonečnou chodbou, minul mnoho dveří, než se u jedněch zastavil. Světlo nad jeho hlavou zablikalo, v duchu si vždy říkal, že je to jistě kvůli tomu, aby ho ujistilo. Aby ho přesvědčilo, že se neděje nic zlého, že všude okolo nejsou zlí duchové, kteří nabírají podobu opravdových lidí. Že mu tito lidé neberou rodiče, že se kvůli nim lidé okolo něj nehádají. 

   Střídmě osvětlenou třídu doplňovala černá tabule, pár stolů s židlemi a usmívající se tváře dětí. Brzy mělo začít vyučování, ale on měl dnes ještě menší náladu na povídání si s tou černovlasou čarodějnicí než obvykle. I přesto si na lavici vzorně rozprostřel sešity. V tu chvíli vešla do místnosti přísně vypadající žena.

   Všechny děti se okamžitě ztišily, v místnosti zavládlo téměř hmatatelné napětí. Každý se bál. Všichni je potichu začali na povel listovat učebnicemi, jež na začátku hodiny rozdala, dokud jejich zrak nespočinul na té správné stránce.

   „Čti, Maruško," pokývla hlavou k drobné rdící se hnědovlásce. Ta ihned spustila, slova se linula v jakési prosté melodii vzduchem. Jejími ústy procházel text, který by mnoha uším zněl děsivě, avšak ona jej dokázala proměnit v milý příběh. O slunci, o trávě, o o květinách, jež se právě prodraly na svět. O ovečkách pasoucích se u lesa. Jen málokdo by za stíny stromů vytušil vlky.

   Pozornost chlapce se stočila od písmen k oknu. Ulici brázdilo mnoho aut tak jako vždy. Ovšem dnes se zdálo, jako by ti lidé dole někam spěchali. Ale kam? To už se nejspíš nikdy nedozví, protože dospělí se s tajemstvími svého světa dětem nesvěřují. Musí mít nastražená očka, aby něco pochopily.

   „Tomáši, copak ti snad písmenka lítají někde tam venku? Chceš, abych tě propustila z této hodiny? Velmi by se mi totiž hodilo, kdybys je měl někde pohromadě, jinak se obávám, že se asi nikdy nezačneš soustředit na to, co probíráme," ozvalo se uštěpačně od tabule. On s sebou jen nepřítomně trhl. Nenáviděl její hlas, přestože na první pohled působila docela mile. Chlad těch slov jím lomcoval, zarýval mu neviditelné dýky do srdce. Nejvíc se ale bál něčeho jiného. Podivného mrazu v těch černých studních, lidmi nazývaných oči.

   Odhodlaně začal recitovat báseň vyrytou na lavici, jejíž autor - zřejmě někdo ze starších ročníků - měl velkou slovní zásobu. Tedy aspoň co se týče sprostých slov. Obecenstvo se začalo nervózně usmívat, aby si nepohněvalo paní učitelku, i když u té byl výbuch vzteku v tu chvíli už téměř zaručený.

   O pár sekund později se dveře rozrazily a z třídy vypochodovala rozzuřená fúrie, jež táhla za ucho vřískajícího hocha. Ne že by ho to zas až tak bolelo, jenže kdyby alespoň trochu nezakřičel, možná by mu udělala i něco horšího. S uspokojením sledoval, jak se na tváři té ženy objevuje úsměv, bylo zřejmé, že miluje, když ostatní trpí.

   Zřejmě proto se dala na dráhu učitele, v níž byla velmi úspěšná.

   Dovláčela ho až do ředitelny, kde byl usazen na židli. Zřejmě měl opět navštívit ředitelku, což bylo docela příhodné protože měl pár otázek. Sice tušil, že odpovědi zas až tak snadno nedostane, ale toužil po nich mnohem víc než po další hodině s Hájkovou. 

   Zbytek čekání strávil myšlenkami na imaginární dívku, kterou poslední dobou vídal ve snech. Mladá učitelka, s veselým - rozhodně ne strojeným, jak je v posledních dnech zvykem - úsměvem, hřejivým objetím. V očích jiskřička štěstí, když by přišlo na její oblíbené téma. Radost z učení, ne žádný otupělý pocit povinnosti. Žena, jež by mu dokázala vše vysvětlit, dala by mu odpovědi na ty otázky, které mu už dlouho zněly v hlavě.

   Učitelka volající o pomoc.

   Zprudka otevřel oči. Zmocnil se ho opět ten děsivý pocit nepatřičnosti. Někde uvnitř přemítal na tím, jak moc jsou jeho představy nereálné. Zbláznil se snad úplně? Je ta dívka, již vídá každou noc, reálnou postavou, která volá o pomoc? 

   Ne, je skutečná, rozhodl se. Cítil, že je na dosah ruky od stržení opony. Byl detektivem z jeho oblíbených tajemných pohádek, jenž vyřešil každý zločin. A tady rozhodně bylo spácháno mnoho hrůz. Ten, kdo odnesl ze světa dospělých radost, musel být jistě nějakým hrozným strašidlem ze světa démonů. 

   Byl tak blízko... Jen ten démon nebyl jeden. Přišli společně, stíny se prodrala dvě monstra. Jedno se jmenovalo Krutost a to druhé neslo jméno Touha po moci.

   Prásknutí dvou dřevěných desek o sebe ho navrátilo do reality. Znovu seděl před stolem z nalakovaného dubu, za nímž se tyčila stará baba. Šedivé vlasy lemovaly tvář, z níž na něj zírala jen Nenávist, další bratříček těch nevítaných hostů.

   Spustila přednášku o slušném chování, párkrát se ho optala, proč se pokouší zkazit své nevinné spolužáky. On několikrát pokrčil rameny. Ona do něj dál hučela, jaké zkažené dítě dokáže povstat před třídu a pronést tak ohavné slova. On několikrát pravil, že neví. Ona mu začala vysvětlovat, kolik lásky i času kantoři věnují jejich vzdělání. On jen mlčel, protože neexistoval výmluvnější způsob, jak naznačit, co si myslí o lhářích.

   Nějakou dobu mluvila dál, snažila se ho přesvědčit, aby byl hodný chlapec. Nakonec už její plané řeči nedokázal vydržet, proto se ji rozhodl přerušit.

   „Proč z knížek mizí slova?" ptal se. Zřejmě ji tato otázka zarazila, neboť se jí v očích zračil jen zmatek. Povzdechl si, avšak požadoval dál vysvětlení. „Naše staré příběhy, co jsme dříve četli... Někdy jsou v učebnicích přeškrtané, některé postavy vůbec neexistují. Měl jsem rád bohaté kupce, jenž svou chytrostí zvítězil nad hloupými lidem, který se ho chtěl zbavit."

   „Víš, zrovna ten tvůj obchodník... Copak to je někdo, kdo by dával dětem, jako jsi ty dobrý příklad? Jenom těžce pracující lid okrádal o peníze, byl zločincem, jež uměl jen dobře mluvit, takže svou neomalenost skryl maskou z chytrosti. Povyšoval se nad lidi, kteří pracovali rukama. Copak je nějaká práce, když jen mluvíš a myslíš? Měl by sis raději vzít příklad z dělníků," tiše ho uklidňovala ředitelka. Snažila se působit, že má všechno pod palcem, ovšem chvějící se hlas ji prozradil. Neříká mu pravdu, tím si byl jistý. 

   Odvrátil zrak od jejího obličeje, ze kterého mu bylo opět špatně. Všichni dospělí mu lžou... Nikdo neříká pravdu, již chce tolik znát. Mají ho za malé dítě, které ničemu nerozumí, ovšem on je už velký kluk. Jistě pochopí, že jeho táta bojuje s nějakými příšerami a je to hrdina. Že jeho maminka pláče, protože když někdo bojuje s monstrem, nikdy nemůže vyjít ze škrábnutí. Že nepotkává přívětivé tváře, protože ten boj je tuhý. 

   Jen mu prosím vás řekněte pravdu.

   Když nikdo z dospěláků za něj nebude bojovat, zřejmě není princeznou, o kterou by někdo stál. Možná je drakem, jenž jen všechno ničí, zlým černokněžníkem, babou Jagou. Možná je o sám tím monstrem z pekel, vždyť nikam nezapadá... Jen se ptá, ale hodné dítě má mlčet. Měl by být poslušný.

     „Venku sněží," zašeptal se slzami zklamání.