Za světlem je tma

21. srpna - Vítězství?

    Na počátku všeho stál Bůh.

   Tak mi to bylo předkládáno už od malička, važ si života všech, neboť vše je boží výtvor. Sračka. Nevěřil jsem jim, ani jednomu z těch ulhaných postarších dědků, co si hráli na něco víc, protože dosáhli hloupé víry. Tehdy jako malý, o hrnec ostříhaný kluk, i nyní, stále mi uniká smysl toho všeho, význam, který si mnoho lidí chová v srdci. No ne, jakej stupidní svět to obývám, že tu jsou magoři věřící pohádkám oslavováni?

   Ne, ne, na počátku všeho stála ideologie. Od začátku bylo jasné jako facka, že ten, kdo ovládá víru, stojí nade všemi. Ale ne ten, kdo si ji chová jako vzácný poklad, nýbrž ten, jenž díky ní manipuluje davy.

   Na samém počátku, k němuž se snažíme dobrat, jsem byl taky jeden z nich, mladík poblázněný vírou. Ale to touha po moci mne proměnila v mistra. Ostatní vyjukaní náboženští fanatici však nezamířili na vrchol, spíš o dost níže, do horoucích pekel. Osobně jsem jim dělal doprovod přes řeku Styx.

   No a co, že mi na rukou schne jejich krev? Základní pravidlo zní: jedna víra vládne všem. Nikdo nepotřebuje jiné Bohy, k nimž by se prostí obraceli, žádné zbytečné modly navíc. Jednou ideologií zmanipulujete efektivněji najednou více lidí, aby si nakonec mysleli, že činí dobro, jenže se jich nesmí míchat více, pak jsou stáda oveček roztříštěná. Musel jsem se trochu postarat o to, abych já byl jediným, v koho lidé mohou uvěřit. Vzít jim veškerou naději.

   Základním pravidlem každé víry je prolínat se běžným životem. Lidé mě museli mít hned od začátku zastrčeného někde hluboko v mozku, přesto přemítat o tom všem každou sekundou, ať jsou s kýmkoliv. Když jsem loni v září vyhrál volby, poslední volby, tak jsem sliboval reformy. A své slovo jsem splnil. 

   Nemyslíte?

   Tak vy nemyslíte, nesouhlasíte se mnou. Je mi to vpravdě ukradené. Dokud to nezačnete říkat nahlas, jste jen prostá ovečka, ale jakmile se jednou celému systému postavíte na odpor... Nu, přes ulici máme jatka, oficiálním jazykem řečeno „vězení", ovšem kdo by byl tak naivní, že by uvěřil tomu, že tam lidé pouze přebývají?

   Nejdůležitější je ovládnout myšlení všech, o tom jsou všechny politické hry. Vaše uvažování se formuje díky vzdělávání, proto bylo velice důležité pojmout jako jedno z prvních opatření školu. Hned kousek odtud jedna stojí - ano, ten případ neposlušné učitelky, nemilá záležitost, ani jsem nevěděl, že naše děti učí tak hloupí lidé. Nicméně ty děti mi dopřávají velký kousek štěstí, tak rozsáhlá a promyšlená manipulace brzy přinese své ovoce, tudíž pokud v budoucnu někdo bude opravdu tak stupidní, že ukončí tento režim, pak ony mi budou věrné až do smrti. Do smrti dalších generací.

   Všechno je tu vlastně kousek od sebe. Je potřeba do lidí narvat ideu malého, semknutého státu, který stojí proti všem, co na tom, že jsme vážně sami a jednoho dne, až připravím vhodnou půdu, sem s tanky najedou jiné národy. 

   Nejdůležitějším prvkem při budování státu je nenávist. Potřeba vymezit se, kdo naplňuje představy našich dobrých přátel a kdo by nám mohl ublížit - ta je tu odpradávna. Když jsem se před rokem z tohoto okna podíval poprvé, mému oku se naskytl pohled na žebráky i boháče vedle sebe. Dnes vidím jen šeď, další perfektně zvládnutá práce, tentokrát jsem na sebe vážně hrdý. 

   Ukázat svým voličům, v drtivé většině balancujících nad nekonečnou propastí chudoby ulice, že ti více dole jsou odpad, bylo až podezřele jednoduché. Ne, vážně mě to překvapilo. Lidé mají asi skutečně v povaze škodolibost. Navíc odstraněných všech možných menších trosek vypadá, jako kdybychom jen my dokázali udržet lidi v bohatství a ulici čisté. Zůstali jen ty větší trosky, mí největší podporovatelé a odpůrci.

   Cizinci byli zcela jistě také špatně, odporovali vizi čistého, hrdého, přesto malého národa, na který jsou všichni zlí. Musím se vážně smát, tohle je geniální. Ukázat na jedny, že zasluhují zemřít, a na druhé, že jsou to hrdinové, i když se liší od sebe jen svojí brutálností, hrdinové zničili více lidí, opět geniální, co jiného očekávat od boha tohoto maličkého světa? Navíc cizinci byli mnohdy i jedni z nejbohatších, což prospělo jejich obrazy zločinců a mojí kapse.

   Obrat všechny o všechno byla zábava.

   Ale samozřejmě se nikdo o ničem nesměl dozvědět. Nepraktikuji cenzuru; jen jsem nutně kontroloval informace. Vše v zájmu státu, jistě. A vše nevhodné nechť pohltí plameny i zub času.

   Přes proudy myšlenek k mým uším dolehlo klepání na dveře, tvář se přetvořila naštvaného výrazu. „Dále!" houknu, i když bych nejraději narušitele poslal trpět až do samotného pekla.

   Vešel mladý, upravený muž, při pohledu na něj jsem se i celkem rád nutil do širokého úsměvu. Tenhle vždy nosí dobré zprávy. Copak to bude tentokrát?

   „Povídej," bylo mu dopřáno krátké pobídky, není celkem slušné mluvit složitě v dlouhých větných konstrukcích, pilířem naší víry je jednoduchost - lidí.

   „Nesu dobré zprávy," usmál se a já si řekl, nu ovšem, jak jinak. „Akce proběhlé v posledních měsících dnes uzavíráme jako úspěšné. Až na pár malých výjimek, nikomu se nepodařilo opustit hranice proti naší vůli, pár lidem jsem osobně vystřelil za takovou drzost mozek z hlavy. Všechny klamné informace byly úspěšné, dnes odpoledne proběhly poslední popravy odpůrců režimu ze seznamů, které jsme sestavili z důvěrných informací, těch nejdůvěrnějších, bolestí proložených. Bývalí hrdinové byli odstraněni a nahrazeni v očích lidí lepšími, hrdiny této doby. Rozmetali jsme několik undergroundových klubů, o žádných nových nemáme informace, ale osobně bych se nedivil, kdyby tu nezbyl už nikdo, kdo by uměl hrát. Lidé na vysokých pozicích byli nahrazeni našimi. Toť vše."

   Spadl mi kámen ze srdce. Ano, vše se připravovalo týdny, ale ty strohé střípky informací, jimiž ukojil můj hlad po dobrých zprávách, to na nich záleželo. Vážně se mi ulevilo, ten kluk by mohl pracovat na pozici posla dobrých zpráv. Stroze jsem kývl, ať už si dá odchod, ale uvnitř mne všechno tancovalo.

   Ruku na klice, zastavil se, nabral dech do plic.

   „Můžete mi ještě dovolit jednu osobnější otázku? K čemu je svět, kde schopní byli postříleni, nikdo už nezabrnká na  strunu, všichni žijí ve věčné šedi, kde nikdo není šťastný?" zeptal se posmutněle. Chytrý kluk, nejenže nosí dobré zprávy, on se umí i dobře ptát.

   „Víš, ještě jsi nejspíš moc mladý na to, abys pochopil," přešel jsem k němu a poplácal ho po hlavě. „I když si myslím, že i přes tuto otázku mnohým věcem perfektně rozumíš. Svět je k ničemu. Jediné na čem záleží jsou lži a my jsme mistry lží. Připravujeme půdu pro jiné, aby to tu měli později pohodlnější a bez odporu. Výměnou za to jsme získali moc i pohodlí. Svět tedy je k ničemu, pokud nepracuje pro nás."

   „A co pokud jednoho dne zemřete? Padne s vámi i vaše víra?" otázal se ještě smutně na konec.

   „Ta nepadne nikdy, hochu, na to už jedovaté kořeny plevele zapustily moc hluboko. Možná po mně přijde někdo neschopný, kdo dovolí jí ubrat na vážnosti. Ale až do samého konce, vždy se na nás bude dívat velký bratr, který v případě potřeby zasáhne," odpověděl jsem s ještě větším úsměvem, něco mi říkalo, že ten čas nadejde brzy.

   Kluk, spíše mladý muž, kývl hlavou a zanechal mě samotného, tak jako všichni. Jsem sám, samocen, ztracen, rozdrcen, stejně jako všichni ti, kteří tlí v hlíně.

   Té noci jsem se opět jak mladý, vyjukaný věřící ho prosil o smilování. Myslím, že za to, jak jsem všem v rámci praktikování mé ideologie rozvrátil spokojené životy, klidu nikdy nedojdu.

    A protože mne už unavovalo prosit o opuštění, zabil jsem Boha.

    Tohle je můj dokonalý svět.