Za světlem je tma

21. září - Předzvěst ticha

    Kráčeli vedle sebe, krok za krokem se posouvali dál tím prostorem, kde stále zněla ozvěna posledních slov. Věděli, že to může být ještě horší.

    Vítr divoce rval různobarevné listí z korun stromů a krky zbavoval taktéž všemi barvami hýřících šal. Drobná dívka si tu svoji jemnými prstíky tiskla k hrdlu, avšak vítr se nevzdával. Jeden z neposedných proudů vzduchu jí odhrnul starý a poněkud ošuntělý hnědý kabát, jenž ji ovšem věrně strážil. Byl její ochranou před nepřízní počasí i výčitkami.

    Mladý muž bojoval se zachmuřenou tváří proti zákeřnosti jemné mlhy, která se rozprostírala všude po ulicích. Město se pomalu halilo do šera.

    Společně míjeli jednu lavičku za druhou. Na některých se hroutili bezdomovci v podnapilém stavu, stromy jim ševelily nad hlavou, ale v jejich deliriu na ně těžká realita světa nedoléhala. Avšak na náš pár ano.

    V jejich nitru se chvěl plamínek dušiček. Malá, téměř nepostřehnutelná záře zahřívala mysl svých majitelů, i když poryvy větru dělaly všechno proto, aby i veškeré jiskry navždy uhasly. V této zemi není místo pro snění ani lásku. Tady je náš svět, naše přítomnost.

    Přítomnost. Co to je? Absence tepla. Život bez ohně. Chladné kovové mříže času tě drží pevně, pokud se necháš uvěznit, už nikdy svou celu neopustíš. Budeš si moci žít v té svojí bublině šťastný a spokojený život, než na dveře zaklepe zubatá. Ovšem lidé mívají raději jednoduchá řešení života. Dej jim vybrat mezi životem, kde nemusí řešit problémy, stačí jim jen žít, a životem plným problémů, kde máš možnost vlastních rozhodnutí a svobodu.

    Samozřejmě, že si vyberou celu. Na co možnost volby? Stačí jen člověk, co to celé potáhne vpřed. Nějaký vůdce, jenž svým ovečkám splní každý rozmar. Avšak krátké, přímé cesty něco stojí. Zaplatíte vůlí.

    Kdo jiný by to mohl vědět lépe než tato dívka a muž?

    Míjejí jírovec, na zemi se válí jen prázdné slupky. Až příliš bolestně jim to připomíná je samotné.

    Kaštany. Jsou tak pichlavé a křehké. Stejně jako lidé. Zoufale bojují o to, aby se udržely na vrcholu koruny. A pak... Zafouká větřík, jenž jemnou stopku oddělí od jistoty. Plod se vydá na svoji cestu k zemi, společně s ní nevyhnutelně přichází i tvrdý dopad. Pichlavá schránka se roztříští na miliony kousků, trny už nikdy nikoho nezraní. Zelená zbroj odvážného rytíře pukne, čímž odhalí tu nahotu, prázdnotu uvnitř. Kousek po kousíčku se vyloupne hnědý plod, jenž ani netuší, do čeho to byl uvržen. Stejně jako lidé...

    Pro pocit lásky svlékáme brnění a odhalujeme zbraním holou kůži. Z myšlenek si pleteme provaz, ze slov stavíme šibenici. Činy si pak dáváme smyčku kolem krku, už chybí jen někdo, kdo by ji utáhl. A naši přátelé tomu tichému představení smrti jen přihlíží. V lepším případě. Někdy sami bývají katy.

    Právě v tuto chvíli, kdy lístky začínají opouštět stromy, se oba cítili jako nějaký kaštan. Dávno ztratili slupku, „rozjařené děti" je zašlapaly do země. Hnědá kůže popraskala, vyrvané vnitřnosti se povalovaly všude kolem. Jdeme na smrt kvůli samotě. Či snad k vůli ostatním?

    Všichni jsme nazí, nikde nejsme v bezpečí, jediné, co vlastníme, je pouhý příslib budoucnosti. Ti, jenž nesouhlasí a udrží si ochranu, musí být odstranění. Hrozí totiž, že by mohli ohrozit společnost. Nejnebezpečnější člověk pro blaho všech je ten, který říká pravdu. Ovšem tohle všechno přeci pravda není, ne?

    „Nechtěl jsem to udělat," zašeptal do tíživého ticha on, ten, který věřil a ublížil.

    Dívce se v očích zaleskly slzy. Ona věděla. I přesto si nechala ublížit.

    Ulice byly plné tíživého vzduchu, každý živočich se choulil uvnitř své ulity, nory či doupěte. Vítr si v korunách zpíval svou píseň smutku, aniž by jen tušil, co se tu odehrává. Jak by jen mohl. Stále zůstává větrem, i když budí silné emoce. A ani večerní pochmurný vánek nemůže pochopit lidskou bolest, stejně jako lidé nikdy nebudou s to porozumět jeho starostem.

    Jen oni dva. Vina, to je ta prázdnota větší než samotný vesmír. V koutku se vytvořila jedna velká kapka slané vody, chvíli setrvala na svém místě, než se vydala na dlouhou pouť po tváři. A uslzená mladá žena se vrhla do náruče muže.

    Lidé se snadno nechávají zranit. Ovšem ještě snadněji zapomínají. Velkoryse odpouštějí i svým největším nepřátelům z jednoho prostého důvodu. Vzpomínky už dávno odpluly pryč od zemí zítřků, kde už nikomu nemohou ublížit. Vrah se širokým úsměvem stojí nad svou obětí, mačká spoušť. Tanky pustoší země. Holt už jsme takoví.

    „Víš," zamumlala dívka do kabátu. Nebylo pořádně jasné, na koho mluví, jestli na přítele, stromy, vítr, aby jí porozuměl. Jestli promlouvá ke zbrani. Anebo se jen snaží zničit hrozivé, všudypřítomné ticho.

    „Tenhle rok nebude snadný. Nebude lehké přežít. Vlastní identitu si zachová jen ten nejsilnější. Všichni, všechno splyne s davem. Nastává doba, kdy budeme muset držet při sobě," pousmála se trošku, odhalila při tom kradmém úsměvu své krásné bílé zuby, ovšem aby si toho člověk mohl všimnout, nesměla by mít obličej zabořený do hrudi jejího milého. „Možná zemřeme. S největší pravděpodobností se stejně jako všichni ostatní staneme jen figurkami, otroky systému. Lidskost? Zapomeň. Avšak ve všech románech vyhrává láska nad hrůzostrašným zlem, takže si ověříme, co je na tom pravdy. V tuto chvíli víme jistě jen jediné: Až tento věčný boj skončí, nebude tu už nikdo, kdo by se dozvěděl výsledek. Ať už proto, že bude mrtvola, nebo proto, že lid si nezasluhuje znát pravdu."

    Mladík se ji pokusí přitisknout ke svému tělu ještě pevněji, ale ona se mu z náručí vymaní. Už nechce utíkat. Jen mlčky natáhne ruku dopředu a on ji stiskne. Dohoda byla uzavřena. Nikdo sice neví, kdy dojde k jejímu naplnění, jenže až se tak stane, budou to všichni moc dobře vědět. Zvlášť oni dva.

    „Nemyslím, že by to mohlo zajít až tak daleko, jak to ty líčíš," dodává po chvilce. Dívka se na něj zadívá zrazenýma očima, určitě to v ní musí budit dojem, že jí nevěří. Proto přítel raději rychle dodává: „Naopak, já myslím, že nás čeká doba, kdy se bude všem dařit dobře. Nesmíš to všechno vidět tak černě. Ale chci, abys věděla, že jsem s tebou. Navždy."

    Láska je silná zbraň, však nenávist je ničivější.

    Ruku v ruce odcházeli dál do tmy, osvětlovala ji jen jediná pouliční lampa. Siluety se už dávno rozmazaly v dálce, když světýlko ještě blikalo. S jeho zhasnutím se vše propadlo do věčné propasti.

    Podzim letos přišel velmi brzy. I zima už klepe na dveře.

    A bude krutá.