Internetová kavárna [CZ]

15.

Povídali si a občas slova přetrhl hlasitý smích. Ani si nevšimli, že slunce už je pomalu na konci své každodenní pochůzky a chystá se jít za obzor. Byl čas odchodu.
Nejprve se začala zvedat dívka. Věděla, že musí být,co nejdříve doma, aby se matka zase nezlobila. Za chvíli i on vyskočil na nohy. Šumění kabátů, přerušil jeho hlas.
"Doprovodím tě," řekl pevným hlasem, jakoby o tom bylo už dávno rozhodnuto. Dívčina tvář pobledla.
"To ne," vyhrkla a vyděšeně se po něm podívala. Zarazil se. Proč ji nesmí doprovodit domů? Tak moc touží vědět, kde bydlí...
Nechtěl se s ní hádat, a tak i když nerad, neodporoval a netrval na svém. Dohodli se však na kompromisu. Doprovodí ji alespoň k blízké křižovatce.
Cestou tam si opět povídali.

*****
"Tak zase zítra v kavárně?" zeptal se jí. Kdyby se mu teď někdo z blízka podíval do očí, viděl by v nich jiskřičky naděje.
Otočila se k němu a s úsměvem odpověděla: "Ano."

I on se usmál a oči se mu ještě víc rozzářily. "Tak zítra. Dobrou noc, Elizabeth..."
S těmito slovy se odešel.
Elizabeth pak rychle vešla do domu, vyběhla schody do svého pokoje a s velikým "Ách" dopadla do měkké postele.
Neustále ji v hlavě zněla ta věta "Dobrou noc, Elizabeth..." Jak nádherně to řekl. Takovým klidným, jemným tónem hlasu.
Tu noc spala neobvykle klidně. Ani návrat opilé matky ji tentokrát nevzbudil. Dokonce se ve spánku i usmívala. Kdo ví, o čem nebo snad o kom se jí zdálo...

******

Z pohledu Rosse:
Rozloučil jsem se s Elizabeth a vydal se na trénink. Hokejové mistrovství se blíží a trenér si nás teď dost podává.
"Rossi, jdeš pozdě!" řval na mě, sotva za mnou bouchly dveře od haly. Rychle jsem si nazul brusle, popadl hokejku a vyjel jsem na led.
"Omlouvám se, měl jsem nějaké zařizování," vymluvil jsem se. Kdyby se trenér dozvěděl, že máme schůzku uprostřed tréninku, určitě by nás seřval. Ušetřil by nás snad jen, kdyby to byla nabídka na angažmá v zámoří.
Trénink jsem přežil, i když se to neobešlo bez jeho kárání za pozdní příchod.
Po tréninku jsem šel s kamarádem Markem do našeho společného bytu.
"Tak co Romeo, jaké bylo tvé rande s Julií?" popichoval mě Mark. Obrátil jsem nad jeho vtípkem oči v sloup a ohradil se: "Zaprvé, to nebylo žádné rande! A zadruhé, jmenuje se Elizabeth."

"Hm,docela hezké jméno. Je to kočka? Aby ti nedělala ostudu, až ti bude fandit v hledišti." Zasmál se, pleskl mě po zádech a odešel do kuchyně.
"Je moc krásná. Ale..." zarazil jsem se.
"Ale co?" vykoukl Mark za dveřmi v kuchyni.
"Neví, že jsem hokejista."
"To si děláš srandu!" vyhrkl Mark. Nevím, jestli pobaveně, vyděšeně nebo naštvaně. Možná všechno dohromady.
"Proč jsi jí to, prosím tebe, neřekl?"

"Já...Zapomněl jsem," řekl jsem popravdě.
"To mi vysvětli. Tys už měl tolik holek. Jakmile si každou z nich potkal, první co, tak si jim řekl, že jsi hokejista. Vlastně jsi se tím chlubil! A téhle to neřekneš? A ještě ke všemu se vymlouváš, že jsi zapomněl? To nejsi ty!" kroutil nevěřícně hlavou.

A já kroutil nevěřícně hlavou s ním.

Proč jsem to jen Elizabeth neřekl? Bál jsem se snad? A pokud ano, čeho?