Pohádka o krásce a skřetovi

16. Krev

Ani nové ráno mezi ně nepřineslo žádné oteplení. Stejně, jako včera, pochodovali ti dva zaraženě a zamlkle bok po boku, či spíše Marghul pochodoval a Legolas se úporně pohříchu však většinou marně pokoušel udržovat krok, což Marghul kvitoval se značnou nevolí. Během dne narazili na další potok a Marghulovi se povedlo vyštrachat zpod kamenů pár pstruhů, které si vzápětí upekli na ohni. Legolas si nakonec povšiml, že jeho společník se stává čím dál tím neklidnějším. Tu se otáčel po větru a znepokojeně větřil, tu se sklonil k zemi a důkladně studoval stopy, zanechané tam divokými stepními zvířaty. Chvílemi se zdálo že se pokouší naslouchat neznámým vzdáleným zvukům, které k nim z dáli polehounku nesl vlahý jarní vítr. I Legolas natočil hlavu aby se, po skřetově vzoru, zaposlouchal do jeho tichého, přes to však zlověstného ševelení, musel však s lítostí uznat, že jeho citlivý elfský sluch mu zde není příliš k užitku. V hlubokých lesích severozápadu dokázal rozlišit pípnutí kdejakého ptáčka, ba ani pouhý list, padající k zemi mu neušel, na pláních byl ale bezradný. Tady byl cizincem.
Několikrát se pokoušel oslovit Marghula slídícího okolo, pokaždé však bez úspěchu. Skřet ho vždy pouze odbyl popuzeným zavrčením a ještě pří tom máchnul tlapou, jakoby Legolas nebyl myslícím tvorem, ale obtížným otravným hmyzem, který je třeba pro dobro celé skřeti rasy zapudit co nejdál. Elf to nakonec přestal zkoušet.
K večeru dorazili k jakési mělké tůni plné chladivé čiré vody a Marghul se pustil do lovu raků, jichž bylo v potoku pod tůňkou habaděj. Legolas mu při tom úslužně nabízel svou pomoc, skřet ho však dost neurvale okřikl, tak se zase ukřivděně stáhl a jal se přemýšlet o nespravedlnosti života. Znovu, jako toho dne už mnohokrát si připomněl, že Marghul je hrubián a nevychovaný hulvát. Usedl na houni, která ležela opodál, uštipoval ze své večeře a hněvivě ho pozoroval. Jeho oči při tom neposlušně bloudily nahoru a dolů po urukově těle, jakoby se ani nemohly odtrhnout. Marghul byl dobře rostlý, to musel uznat. A ten zvláštní neobvykle tmavý odstín, do jakého byla vybarvena jeho pleť....
Známka jeho podřadnosti, připomněl si honem. Pro jistotu si ještě jednou zopakoval, jakýže je to hulvát. Jak hrubě ho urazil to ráno, po tom co... V hlavě se mu najednou, jako cizí, nežádoucí vetřelec zjevila vzpomínka na horké skřetovy rty přitisknuté na ty jeho, na jazyk razící si cestu do jeho úst a drsné dlaně svírající jeho boky a v břiše se mu opět roztančilo tisíc motýlů. Dost! Okřikl se v zápětí. Prostě po tom, jak ho urazil včera ráno. Je sice pravda, že i on vyřkl pár nehezkých věcí, ale to bylo něco jiného. Přece si pro to nezaslouží být takhle přehlížen! Možná, kdyby se Marghulovi omluvil, samozřejmě čistě formálně. Pouze pro urovnání situace....
Skřet se pomalu a téměř zadumaně zvedl od ohně, aby svázal Legolasova zápěstí. Ani se při tom na něj nepodíval a elf mlčel, jak zařezaný. Pak se stejně pomalu a rozvážně vrátil zpět k ohni. Elf na něj nepřestával zírat. Všiml si, že z jedné ze svých kapes vytahuje list s baňatou šišticí, stejný jako ten, co onehdá podal i jemu a zneklidnilo ho to. Skřet si ho bez váhání nacpal do úst. Pak se dlouho nedělo nic. Jeho věznitel pouze nehybně seděl, přežvykoval a s podivně nepřítomným výrazem zíral do mihotajících se plamenů, dokud z oblohy nezmizely poslední sluneční paprsky a vládu nad večerním nebem nepřevzaly hvězdy. Legolas už skoro usínal, když od ohně zaslechl tichounké sotva patrné chrčení. Zvedl se a překvapeně se zadíval na skřeta, ten se však ani nehnul, jakoby elf, krčící se na houni nebyl ničím víc, než pouhým vzduchem. Nebylo to však ono okázalé bezostyšné přezírání, jako při večeři. Elf si najednou ke svému zděšení uvědomil, že skřet ho opravdu nevnímá. Seděl u ohně a upřeně do něj třeštil zraky, jakoby byl jeho září uhranut. Ten zvláštní záhadný zvuk linoucí se z jeho hrdla se stával silnějším a silnějším. Už to nebylo jenom ono beztvaré nevýrazné chrčení, ale pomalu se proměňovalo v cosi znělého, vibrujícího plynule přecházejícího z jedné tóniny do druhé. Až se z toho nakonec stal hlasitý řev dunivě se rozléhající celou plání.
Legolas si najednou s hrůzou uvědomil, že ten zvuk poznává. Najednou jakoby znovu stál uprostřed temné noci mezi ostatními lučištníky na hradbách Helmova žlebu. Nehybný, s tětivou napjatou k prasknutí, mlčící, čekající. A z nekonečné dáli se k němu i k jeho druhům ve zbrani nese hrozivý ryk, jakési podivné strašidelné dunění vyrážené stovkami, či snad tisíci nepřátelských hrdel doprovázené zběsilým bušením bubnů, z něhož se jim ježily vlasy a krev stydla v žilách. Nikdo z nich v tu chvíli nepromluvil, ale Legolas si byl jist, že všichni jakoby v tu chvíli ucítili předzvěst své vlastní smrti.
Teď jako očarovaný zíral na to ohromující divadlo odehrávající se přímo před jeho šokovanýma očima.
Marghul už neseděl, ale vrhl se do jakéhosi podivného tance okolo ohniště. Zuřivě při tom poskakoval, točil se dokola, rozpřahoval ruce a zdvíhal je k nebi. Jeho dlouhé vlasy, spletené do jakýchsi podlouhlých rovných chuchvalců, které jindy bývaly pevně staženy kusem řemenu, byly teď rozpuštěné, divoce povlávaly kolem jeho hlavy, závratnou rychlostí se komíhaly nad ohněm a poletovaly vzduchem, jak jimi skřet pohazoval sem tam v prudkém nespoutaném zdánlivě nahodilém rytmu. Jeho hlas formoval chroptivá slova v cizí řeči, která elf sotva rozeznával od sebe. Najednou si z ničeho nic strhl vestu, vrazil ruce do horkého popela a pomazal si jimi tvář i obličej.
Elf byl jak přikovaný k zemi, chvílemi úplně zapomínal dýchat. Neměl nejmenší tušení, co'má tohle, u všech valar, znamenat, ale znovu a tentokrát silněji si připomněl, jaká z toho jde síla, jaká hrůza. A při tom to byl pouhý jeden osamělý skřet zpívající a tančící okolo ohně. Legolas by býval přísahal, že kdyby tohle viděl z blízka tenkrát, v onu osudnou noc na hradbách, nohy i ruce by mu vypověděly službu a on by nebyl býval schopen vypálit jediný šíp.
V okamžiku, kdy už si pomyslel, že děsivější to být nemůže, uruk se obrátil k němu. Pohlédl na něj, polonahý, zadýchaný, s pěnou u úst a očima doširoka rozevřenýma, planoucíma temnou zběsilou vášní. Elfovi poklesla brada v němém úžasu. Než se stačil vzpamatovat, než stačil cokoliv provést, přiskočil k němu, popadl ho za šaty a začal s ním bezohledně smýkat směrem k ohništi. Elf vyrazil tichý sotva znatelný ston a mimoděk pozvedl spoutané paže na svou obranu. To už však bezmocně ležel u ohně a nad ním se tyčil Marghul jak v nějakém příšerném záchvatu šílenství. V levé ruce třímal svůj meč, hrozivě se blýskající v záři plamenů.
"Potřebuju Krev! Rudou krev!"

Sípal tiše a v elfovi se v tu ránu zastavilo srdce.