Pohádka o krásce a skřetovi

14. Pokračování

  Znovu sebou rozpačitě zavrtěl, skřetovu tlapu se mu ale setřást nepodařilo. Při pomyšlení, že to byl právě on, kdo... že téhle jeho ruce, která s ním včera tak nemilosrdně švihla o zem, vděčí za to, že je ještě stále neposkvrněný, se mu srdce sevřelo, jakoby bylo v kleštích.
Tohle přece není on! On není necudný a chlípný. Přesvědčoval se úzkostlivě. To všechno Marghul! Ten podlý skřetí ničema! Schválně ho očaroval, aby ho mohl zesměšnit. Jistě! Tak se to stalo! Konečně nebyl to snad on, kdo ho zajal a odvlekl sebou do téhle pustiny? A on, hlupák, už se málem nechal ošálit jeho špinavými fintami. Jak mohl být tak bláhový?! Ale s tím je konec!
Znovu se pokusil vymanit ze skřetova objetí a několikrát při tom bolestivě zasykal, jeho zápěstí, svázaná příliš těsně k sobě byla celá rozedřená a krvavá a ruce mu pomalu začínaly natékat.
Za chvíli, říkal si, mu nezbyde, než vzbudit Marghula a dožadovat se osvobození.
V tu ránu se skřet, který si až lebedil po Legolasově pravici, otřásl, zabručel a jakoby zburcován elfovými podvědomými stesky, začal se štrachat ven z pod deky. Vůbec při tom ale nevypadal, že by mu elfovo pohodlí jakkoliv leželo na srdci. Vlastně ho dost neomaleně odstrčil, jakoby byl nějaké protivné břemeno překážející mu v cestě a aniž by na něj pohlédl, namířil si to k potůčku, kde se jal vykonávat ranní očistu.
Legolase takové jednání popudilo.
"Hej, ty!"
Houkl na skřeta, aniž by se na něj podíval a snažil se, aby to vyznělo, co nejpovýšeněji. Rozhodl se totiž znova, že té prohnilé bytosti konečně ukáže, kdo z nich dvou je tu ten vznešený.
"Hej! No, tak! Slyšíš mě?"
Opakoval o něco důrazněji, když se mu začlo zdát, že jeho snaha o narovnání věcí neměla takový efekt, v jaký doufal.
"Pojď mě rozvázat!"
A doprovodil svá slova poněkud nadbytečným pozvednutím svých spoutaných zápěstí. Marghul se však ani neohlédl, ani nezvedl zrak, ani nevytáhl ruce z vody, zkrátka neučinil nic, co by nasvědčovalo tomu, že by elfovy požadavky alespoň zaznamenal.
"Mám nějaký méno!"
Zavrčel místo toho nasupeně a šplíchal si při tom na obličej dlaně plné vody. Legolas usoudil, že doprošovat se je v tuhle chvíli pod jeho úroveň zatímco tiše a důstojně trpět, je hodno vznešeného prince v zajetí. Navíc, Marghul ho zanedlouho, až se bude chtít zase vydat na cestu, stejně bude muset vysvobodit tak co!? Těch pár okamžiků to ještě vydrží.
Až na to, že uruk se k nějakému balení a vypravování zrovna neměl. Naopak, zdálo se, že usoudil, že ostré a přes časnou ranní hodinu překvapivě palčivé sluneční paprsky, spolu s čirou chladivou hladinou potůčku, jsou ideální příležitostí pro koupel a bez dalšího zdržování shodil vestu a v zápětí na to i kalhoty. Elf prudce sklonil hlavu k zemi.
Že se trochu nestydí! Že se trochu nestydí!
Šeptal si horečně pro sebe.
Jakoby to včera nestačilo! Pořád jen nestoudně provokuje.
A tu a tam po očku mrkl na Marghula, rozkošnicky se rozvalujícího v proudu uprostřed potoka, příliš mělkého na to, aby jeho hladina dokázala cokoliv schovat. Elfovy oči jakoby měli vlastní vůli, byly tím obrazem neodolatelně vábeny.
Nejspíš jsem ještě pod vlivem té černé magie.
Pomyslel si jejich majitel a zabodl své zraky do země ještě odhodlaněji.
Marghul mezi tím vylezl z vody, oblékl se a pustil se do balení, aniž by Legolasovi věnoval jediný pohled. Ten na sebe mezi tím opět začal hněvivě upozorňovat, mávat spoutanýma rukama a dožadovat se jejich rozvázání. Tvářil se při tom velmi povýšeně, snad aby si trochu vynahradil to, že se oproti svým rozhodným předsevzetím, přeci jen trochu doprošuje. Skřet něco podrážděně zamumlal a pak, po chvilce váhání, vyslyšel přání nebohého elfa. Důsledně se při tom vyhýbal přímému pohledu.
"Seber se!"
Zavrčel zlobně, když bylo vše uchystáno k jeho spokojenosti i smyčka na elfově krku správně seděla.
"Vypadneme! A tentokrát žádný triky, rozumíš?"
"Co?"
Nechápal Legolas, co má skřet na mysli.
"Včera ses ke mně lísal, jak nějaká laciná děvka. Nic takovýho už nedělej. Nikdy!"
Cedil Marghul skrze zuby a vytrvale se odmítal podívat elfovi přímo do očí. Legolasovi se ani nechtělo věřit tomu, co slyší. V mysli mu znova vytanul obraz předešlého večera a rázem na to ucítil, jak se mu žaludek sevřel nenadálým přívalem prudkého intenzivního pocitu studu.
Zároveň s ním v něm ale začal klíčit i hněv, který v sobě okamžitě začal o to víc živit, snad aby přehlušil ten první pocit. Šlo to velmi snadno!
Jakže mu to zvíře řeklo? Jakže ho to nazvalo? Při všem, co mu provedl, má ještě tu drzost...
Hněv se v něm najednou vzedmul jako obrovská přívalová vlna a dral se ven, aby cestou smetl vše, co mu překáželo. Opatrnost, úzkost i rozvážnost.
"Co? Co si to dovoluješ, ty... ty bestie!?"
Zařval na skřeta zprudka, nic nedbaje, že je pouhým zajatcem.
"Ty sám si mě očaroval tou svou bylinou! Ty sám si způsobil, že jsem... "
Náhle se zarazil. Nechtěl si ani slovem připomínat, co všechno včera dělal a co z toho bylo čarovné mámení a co jeho vlastní vůle.
"Chtěl si mě donutit dělat ty skřetí zvrácenosti a pak se mi vysmát"
Vyrážel ze sebe přerývaně.
"Ale to se ti nepovede! Já nejsem jako ty! Nejsem žádná zmrzačená bestie! Jsem šedý elf z Temného Hvozdu! Syn krále Thranduila! Mě nezkazíš!"
Uruk chvíli nevěřícně zíral na jeho brunátný obličej, ale vzápětí se rozkřikl sám. Jeho zběsilost si nezadala s tou elfovou.
"Co si o sobě myslíš, ty nafoukaná nicko? Myslíš si, že je na tebe někdo zvědavej? Že zrovna já jsem celej říčnej učit nadržený protekční synáčky, jak se šoustá? Tak jestli jo, to seš na velkym omylu. Nejsem z tebe tak podělanej, jako jsou možná tam u vás v tý tvý Temný díře. Nejsem, slyšíš? Myslel sis, že se mi tim zavděčíš, co? Nevyšlo ti to a teď to svádíš na nějaký neexistujícící kouzla."
A škubl koncem provazu tak prudce, až se smyčka na elfově krku zadrhla a on se s chrapotem skácel k zemi, jeho ruce bezděčně vystřelily ke zmučenému hrdlu a pokoušely se uvolnit škrtivé sevření lana. Vzápětí však mrštně vyskočil zpět na nohy, pranic nedbaje na bolest ani slabost způsobenou nedostatkem vzduchu v plicích. Široce se rozkročil, jakoby se chtěl na skřeta vrhnout a snad by to i udělal, nebýt posledního záchvěvu pudu sebezáchovy, který v něm ještě zbyl. Srdce mu prudce bušilo, oči plály hněvem.
"Lžeš!"
Vykřikl!
"Očaroval jsi mě tou bylinou, nebo čím vlastně!"
A pevně sevřel obě ruce v pěst.
"To ty jsi způsobil, že jsem... že..."
Náhle se zarazil. Tváře se mu opět začaly vybarvovat do ruměna, v břiše jakoby se roztančilo hejno motýlů. Napadlo ho, že právě bezděky probudil cosi, co se mu teprve před několika málo okamžiky podařilo silou vůle uspat.
"No, schválně, co jsi? Jen to dořekni elfíku!"
Poškleboval se Marghul.
Že jsem... zatoužil po něčem tajemném, divokém a žádoucím. Po něčem, co jsem nikdy neměl chtít.
Prolétlo Legolasovi hlavou tak náhle a prudce, že si to stěží stačil uvědomil. Ramena mu poklesla, dlaně se samy rozevřely. Vztek a zlost se počaly kamsi vytrácet. Z ničeho nic pocítil jako by ho někdo oblil proudem ledové vody.
"Vnucoval se mi, jak háravá čuba!"
Vyprskl skřet, který zjevně neměl dost trpělivosti počkat si na jeho odpověď, a to tím snad nejuštěpačnějším, nejpohrdlivějším tónem, jaký kdy Legolas slyšel.
V tu ránu ho překvapivě zaplavila sice krátká o to však intenzivnější vlna vděčnosti. Ano, přesně tohle právě teď potřeboval, aby se znovu pořádně naštval. Nenechá se přece ponižovat.
"Byl jsem pod vlivem toho tvého zatraceného kouzla."
Vysoukal ze sebe znovu sice o poznání rezerovaněji, stále však dost nakvašeně.
"A navíc..."
Tak honem, popoháněl se v duchu. Co ještě může vmést tomu proklatému stvoření do tváře a prokázat tím svou nevinnu? Dumal horečně a přehlížel, že snad až příliš horečně, na to, aby to byl jen skřet, koho se právě pokouší přesvědčit.
"Byl jsi to ty, kdo mě tak nestydatě provokoval, tam u té skály..."
Vysypal ze sebe nakonec. Skřet chvilku jen tiše stál a vypadal překvapeně. Pak sklopil oči stranou, jakoby honem nevěděl, kam s nimi. Pohled mu sklouzl na elfovu hůl, zahozenou do jakéhosi roští opodál. Natáhl se po ní, aby mu ji vzápětí trochu neurvale vrazil do náruče. Pak popadl svůj tlumok a přehodil si ho přes rameno.
"To nic neznamenalo, rozumíš?"
Sykal směrem k elfovi a opět se při tom důsledně vyhýbal jeho očím. Ten by býval přísahal, že ze skřetova tlumeného vrčení zaslechl cosi, jako rozpaky.
"Vůbec nic! Jen se na sebe podívej! Jak jsi bílej! Jako něco, co právě vylezlo zpod kamene. Kdo by o tebe stál? Takovej Lul gijak. Nešáh bych na tebe ani dřívkem."
Stiskl konec lana na kterém ho měl uvázaného a táhl ubohého Legolase pryč, příliš rychle na to, aby se elf stihl posbírat a držet s ním krok, jakoby byli dva zločinci prchající z místa činu.
"Nikdo nešuká s elfama! Nikdo! Ani ty největší zoufalci. Proč bych měl chtít zrovna já?"
Mumlal si spíš už pro sebe než ke svému zajatci, pouze občas na něj úkosem pohlédl.